Nebavilo mě háčkování. A spát hned po večerce už se mi nechtělo vůbec. Rozhodla jsem se utéct a začít si žít po svém!

Do domova důchodců jsem odešla dobrovolně. Kvůli dětem a jejich touze po mém majetku. Nechtěla jsem si to s nimi rozházet, a tak jsem si sbalila svých pár švestek a šla. Zprvu se mi to nezdálo tak špatné. Ale na druhý pohled, natož třetí, to bylo utrpení. Takový lepší kriminál!

Vše jsem měla vymyšlené

Vše na rozkaz a podle rozvrhu. Jako kdyby už člověk neměl vlastní mozek v hlavě. Personál byl hodný, ale také musel dodržovat spoustu pravidel. O nějaké normální zábavě si mohl člověk nechat jen zdát.

Byla jsem na tom o mnoho lépe než většina mých kolegů z domova. Nohy mi sloužily a důchod jsem měla poměrně vysoký. Nemohla jsem si stěžovat! Jednou mi do oka padly nějaké stránky se slevami.

Tříhvězdičkový hotel s malým bazénem by mě přišel na méně než platba v mém novém domově! Nemohla jsem na to přestat myslet. Měla jsem v úmyslu si tam udělat hezkou dovolenou, třeba na měsíc, ale potom mě napadlo, zda bych tam nemohla bydlet stále.

Pořídila jsem si plavky

Zavolala jsem tam a promluvila s recepční. Byla z mého dost podivného dotazu trochu konsternovaná a slíbila, že vše probere s ředitelkou hotýlku. Opravdu se mi za pár dnů ozvala a její odpověď byla kladná.

„I kdybychom už slevy neposkytovali, přemístili bychom vás jinam, kde opět budou. Jistě se to dá zařídit! Vlastně bychom tuto službu chtěli začít nabízet široké veřejnosti, vidíme v této možnosti obrovský potenciál!“ Byla jsem nadšená.

Vymyslela jsem potenciál, a tak ho využiji! S dětmi jsem se neporadila, stejně už za mnou skoro nechodily, když obdržely peníze za prodej mého domu. Utekla jsem nenápadně. Večer a jen s jednou taškou.

Mnoho jsem toho nepotřebovala a toužila jsem koupit si vše nové. Tedy hlavně plavky a župan, abych mohla využívat toho bazénu.

Les jsem darovala

Bylo to lepší, než jsem si dokázala vůbec představit. Malý pokojík s televizí, denně čistě povlečená postel, na výběr z několika druhů jídel, z nichž i to nejlacinější bylo chutnější než v domově. A spousta hotelových hostů. Zábavných a milých, většinou.

Užívám si každého dne, utrácím celý důchod a na děti kašlu. Nemají už ze mě nic a nic mít nebudou. A to jim patří, nevděčníkům! Jediné, co mi zůstalo, byl velký kus lesa. Samozřejmě že už si na něj brousili zuby moji nezvedení vnuci.

Ti, kteří mi k narozeninám nedali ani kytku. Za to jsem darovala les mému bývalému domovu pro seniory. Aby mohli pořídit nové pohodlné postele a velké televize!

Hana R. (72), Havířov