Nikdy jsem žádného ducha neviděla, záviděla jsem těm, kteří takový zážitek měli. Pak mi zemřeli během roku dva nejbližší. Na Svátek zesnulých přišli, aby mě utěšili.
Můj život byl poklidný. Vlastně jsem až do svých čtyřicátých narozenin nezažila žádnou vážnou ztrátu někoho, na kom bych byla citově hodně vázaná. Proto jsem neznala žal ze ztráty blízké osoby.
Snažila jsem se chápat ty, kterým se rodinná tragédie stala, ale dokud to člověk neprožije na vlastní kůži, nepochopí, nemůže pochopit, jaké to je. Ten prožitek je strašný a nedá se popsat žádnými slovy.
Otce jsem vlastně nepoznala, odešel od nás, když jsem byla ještě malá, babička i dědeček zemřeli krátce po mém narození, a já žila pouze s maminkou a její sestrou. Teta byla taková moje druhá máma.
Šťastní lidé
Když mi bylo pětadvacet, vdala jsem se a narodili se Adámek a Eliška. Moje maminka i teta byly šťastné, teta se nikdy neprovdala a žádné vlastní děti neměla, brala tudíž ty mé jako svá vnoučata.
Cítila jsem se v rodině šťastná a spokojená, Táta mi nikdy nechyběl. Ani jsem se po něm v dospělosti nepídila. Skutečnost, že bych měla přijít o maminku a tetu, jsem si vůbec nestihla přiznat, protože jsem doufala, že tu budou obě ještě dlouho.
Jenže osud měl jiné plány. Říká se, že když si člověk něco plánuje, že se bůh směje. Teď tomu věřím.
Osud vzal všechno
Maminku srazilo na přechodu auto, opilý řidič ji smetl luxusním bourákem a ujel. I když ho chytili, život mamince to nevrátilo. Byla jsem z toho v šoku, ještě víc ale moje teta. Byly s maminkou dvojčata, a ta jsou na sebe vždy napojená jako jedna duše.
Teta Amálka se trápila moc. A říká se, že rakovina se startuje dlouhodobým stresem nebo jinou negativní emocí, což je i smutek. Do půlroku onemocněla teta rakovinou, a třebaže se dal nádor operovat, teta se neprobrala z narkózy.
Myslím, že nechtěla, toužila být s maminkou tam na druhé straně. Jenže jsem tu zůstala já se svou strašnou ztrátou. Ty Dušičky, které vzápětí přišly, byly pro mě strašlivé, jako sůl do rány. Probrečela jsem celý den a nemohla večer usnout.
Seděla jsem v obýváku na gauči se zapálenými svíčkami do jedné ráno, až jsem usnula. Ani nevím, jak dlouho jsem spala, když jsem ucítila na vlasech lehký dotek. Myslela jsem si, že to je manžel.
Zvedla jsem hlavu. A v tom přítmí, kdy svítila už pouze zapálená svíčka, jsem uviděla dvě postavy. Poznala jsem je hned. Byla to moje maminka a teta.
Neplač…
Usmály se na mě a maminka řekla: „Liduško, nás už nic nebolí, tam, kde jsme, je krásně. Jen nás trápí, že ty jsi smutná a pláčeš. Už přestaň, ať můžeme klidně odpočívat.“
A pokračovala: „Ale neboj se, my zase přijdeme, však rok rychle přeběhne a příští Dušičky tě zase navštívíme. A budeme dohlížet na to, abys byla v bezpečí ty i tvoje rodina. Kdyby vám něco hrozilo, přijdeme tě varovat.“
Vznesly se do vzduchu a odplouvaly spolu k oknu a pak kamsi vzhůru k nebi.
Ludmila (53), Znojmo
