Z Pavlínčiny svatby jsem měla strach. Bylo jasné, že se tu ukáže můj bývalý manžel. Ale co když si s sebou přivede svou novou ženu?
Dceřina svatba mi neudělala takovou radost, jakou by asi bývala měla. Přitom moje holčička byla šťastná a ženich fajn mladý muž. Cítila jsem se skoro provinile, že se málo raduji. Problém byl v tom, že se tam sejdu s bývalým mužem, který se znovu oženil.
Jen jsem se modlila, aby neměl tolik drzosti a nevzal manželku s sebou. Přemýšlela jsem, co bych pak udělala. Přece nemohu odejít z dceřiny svatby, to by mi nikdy neodpustila.
Také na její novou rodinu, ženicha, tchána a tchyni, by to neudělalo dobrý dojem. Měla jsem hlavu, jak se říká, v pejru. Nebyl, kdo by mi poradil. Rodiče už nebyli na světě.
Zvykla jsem si radit se s mámou na hřbitově, ale svatba se blížila tak rychle, že jsem se na venkovský hřbitůvek, který je od našeho města vzdálený čtyřicet kilometrů, nedostala.
Cizí ženská
Blížila jsem se k obřadní síni s hlavou plnou starostí, navíc sama. Všimla jsem si, že ženichova rodina stojí ve štěbetajícím klubku, tchyně zavěšená do tchána, kolem babičky, tety, strýčkové, a zabolelo mě to.
Nemám nikoho, a už vůbec ne muže, do kterého bych se zavěsila. Najednou se tu objevil můj bývalý, stál proti mně. Bedlivě jsem se rozhlížela, zda neuvidím tu jeho novou ženu, a spadl mi kámen ze srdce, až to zadunělo.
Byl kupodivu natolik ohleduplný, že ji s sebou nevzal. Nebylo by to vhodné ani vzhledem k Pavlínce, která se stále ještě nevzpamatovala, že jí tátu odloudila cizí ženská, sotva o dva roky starší než ona.
Oddechla jsem si a odpověděla bývalému muži na pozdrav. To byl velký ústupek. Donedávna jsem se dívala jinam, když mě míjel nebo byl poblíž.
Takový pařez
Celý obřad jsem proplakala. Pavlínka se ještě ke všemu vdávala přesně tam, kde jsme se před lety brali my dva, Ludvík a já. Všechno se mi to vybavilo, vzpomínky řezaly jako břitvy. Nikdo z přítomných tolik nebrečel.
Když jsem pak vcházela do sálu, kde se konala hostina, všimla jsem si lístečků se jmény, podle nichž se hosté usazovali. Musela jsem si sednout vedle Ludvíka, bylo to ostatně logické. Rodiče nevěsty patří vedle sebe.
Všimla jsem si, že i on, takový pařez, je dojatý. „Oceňuji, že jsi ji s sebou nevzal,“ zašeptala jsem, když se pila káva. „Oceňuji, že jsi mi odpověděla na pozdrav,“ odpověděl polohlasem. Když začala hrát hudba, požádal mě k mému úžasu o tanec.
Všimla jsem si, jak se Pavlínka celá rozzářila. Tančili jsme spolu jako kdysi, a na okamžik tak vrátili čas. Udělali jsme tím Pavlínce radost. A vlastně i sobě navzájem. Bylo hezké se k sobě zase chovat slušně.
Renata (62), Zlín