Kousek od domu, kde jsem žila, byla ulička, do které jsem vstoupila třikrát a stačilo mi to. Jsem přesvědčená o tom, že tam straší.
S rodiči jsme na nové adrese bydleli skoro rok a jednoho večera, když lilo jako z konve, jsem se rozhodla použít zkratku. Ulička spojující dva bloky se mi nelíbila ani za bílého dne a do té doby jsem se jí vyhýbala. Kvůli dešti jsem ale udělala výjimku.
Vyděšená k smrti
Asi v půlce cesty mě vyděsilo cosi, co se pohnulo kousek od popelnic. Napadlo mě, že je to nějaký velký pes. Tu možnost jsem vyloučila, když jsem se podívala pozorněji. Vtom mě napadlo, že je to nějaký bezdomovec.
Pomalu ke mně otáčel bezzubou tvář, při pohledu do jeho prázdných očí jsem hrůzou vykřikla. A pak jsem si uvědomila, že křičím na velký igelitový pytel. Ulevilo se mi, ale zároveň jsem zrychlila krok, abych byla co nejrychleji pryč.
Lampa pohasla
Na událost jsem zapomněla, vybavila se mi až v momentě, kdy jsem se do uličky dostala znovu. Tentokrát s kamarádkou, která šla ke mně po mejdanu přespat. Chtěla to vzít zkratkou a já ji varovala. V té uličce svítila jediná lampa, a to jen slabě.
I tentokrát blikala, a když jsme se s Martou ke světlu blížily, zhaslo. Kamarádka dostala záchvat smíchu, ale já poznala, že se směje nuceně. Snažila se tak zahnat strach. Moc to nepomáhalo, neboť se vedle nás ozval sípot.
„Kampak?“ zaznělo ve větru a my dvě se daly na úprk. Marta byla chvíli rychlejší než já, ale pak o něco zakopla. Pud mi velel nechat ji ležet a utíkat, ale nakonec jsem se u ní zastavila. Snažila jsem se ji zvednout, jenže to nešlo. Jakoby ji něco drželo.
„Moje noha!“ skučela a já začala křičet o pomoc. Pak to povolilo, zvedla se a utekly jsme domů.
Běžel přímo do uličky
Druhý den chtěla Marta nakouknout na to temné místo. Já neměla tolik odvahy a pozorovala jsem ji zdálky. Usoudila, že jsme si to celé vymyslely. Musela se zachytit o dráty povalující se u rozbořeného domu. Možné to je, ale nevysvětlovalo to moji třetí příhodu.
Pořídila jsem si v útulku dvouletého pejska. Byl velice citlivý a ihned jsme se na sebe napojili. Hlídal si mě jako oko v hlavě, naprosto jsem ho milovala. Jednou mi ale utekl z vodítka a zaběhl se přímo do ulice, které jsem se tolik bála. Nezbývalo mi než pro něj zaběhnout.
Ledový průvan
Smrákalo se a normálně bych se bála. Ale když šlo o mého pejska, vydala jsem se statečně dál. Pes však najednou začal kňučet, polekalo mě to. Znělo to totiž, jako by mu někdo ublížil.
Našla jsem ho úplně naježeného, vyděšeně se plazil, ocas měl stažený mezi nohama. Popadla jsem ho do náruče a ucítila ledový průvan. Utíkala jsem zpátky a slibovala si, že už se tam nikdy nevrátím. Ani nechci vědět, co se v té pekelné uličce kdysi odehrálo.
Šárka H. (55), Mělník