Začala si první, já jí to vrátila, ale pak jsem se bála o život. Raději jsem se odstěhovala. A konečně mám klid.
Když jsem bydlela ve svém prvním pronájmu, bylo to v domě, kde se moc neřešil noční klid.
Narazila jsem na zlobu
A já byla ráda, protože jsem byla mladá a nevadilo mi, když se lidé baví. Své zvyky jsem si přenesla i do dalšího nájmu, kde už ale sousedé tak shovívaví nebyli. Respektive jedna sousedka.
Jednoho sobotního večera jsem měla hosty a i po desáté byli občas hlučnější. Nepředstavujte si nějaké hulákání, ale třeba jednou za půl hodiny hlasitější smích. Mé sousedce, zhruba mé vrstevnici, to ale moc vadilo, a tak zaťukala. Otevřela jsem, a to byla chyba.
Byla pěkná hysterka
Velmi hlasitě na celý dům mne začala urážet. „Stačilo jenom říct,“ odsekla jsem. „To si tu žádní nájemníci zvykat nebudou,“ pamatuju, jak mi to vyčetla.
Udělala skandál
No, už jsem to nikdy neudělala. Druhá sousedka mi řekla, že to není poprvé a že ta hysterická dáma je prostě taková. Tak jsem byla víc v klidu. Párkrát jsem se s onou sousedkou potkala, pozdravily jsme se, ale byla v tom cítit nenávist.
Jednoho dne jsem z jejího bytu viděla vycházet muže. Pohledný byl. Usmál se, pozdravil. Tak jsem prohodila, že je sympatičtější než jeho přítelkyně. „To víte, není to lehké,“ naznačil, že jí má někdy také dost. A to bylo něco pro mne.
Svedla jsem jí muže
Pozvala jsem ho na kafe, ona se měla vrátit až druhý den. Její přítel pak zůstal do večera. Po kafi jsme pili i víno, a to nám trochu stouplo do hlavy. A pak to šlo ráz naráz. Svedla jsem ho.
Sousedka se to dozvěděla. Jak, to naprosto netuším, mohli mluvit i jiní sousedé. Hysterická scéna na chodbě byla tentokrát o dost jiná. A začalo mi peklo.
Mohla se zbláznit
Ta ženská byla schopná najít si urostlé chlapíky, kteří mne pronásledovali cestou od autobusu až domů. Za jednu nevěru jejího muže jsem si musela vyslechnout, jak zaplatím za to, co jsem provedla. Byla to neskutečná šikana. Bála jsem se to komukoli říct.
Až teprve, když jsem se dozvěděla, že tehdy už bývalý přítel sousedky měl nehodu. Skončil kvůli ní na vozíku. Ta bouračka byla zvláštní, jako by jí někdo pomohl, ale nic se nikomu nedokázalo.
Musela jsem to řešit
Mě najednou začala sledovat různá auta, dokonce se na mě prý ptali nějací neznámí lidé v práci. Samozřejmě to u mých nadřízených vyvolalo značnou nedůvěru. Už to bylo naprosto neúnosné.
Raději jsem se proto co nejrychleji odstěhovala. Bylo mi jasné, že bych i já mohla skončit špatně. Naštěstí to pak všechno ustalo. I v práci. Ale vím jedno. Nikdy nevíte, kdo se skrývá za stěnou.
Veronika T. (57), Tábor