Byla milující a laskavá. Maminka. Bohužel onemocněla a já, abych tatínkovi ulevila, jsem si ji vzala na den k sobě. A dopadlo to špatně.
Bylo nás pět dětí, a proto maminka byla vlastně celý život doma. Hýčkala nás. Nás pět i svého muže, našeho tatínka. On velmi dřel, aby všechny svoje potomky uživil, ale vlastně jsme měli domov plný lásky.
Myslím, že nás rodiče dobře vychovali, a i když jsme se v dospělosti rozutekli do světa, stále jsme drželi pohromadě jako rodina.
Najednou to přišlo, byla úplně jiná
Když bylo mamince asi 64 let, začali jsme pozorovat, že zapomíná. Někdy slova, jindy zapnutý sporák. Mohli jsme to přičítat věku, ale přece jen to byla taková změna, že radši šla k lékaři.
Dlouho se nevědělo, co to může být, ale když symptomy postupovaly, doktoři vyřkli krutý ortel. Alzheimer. Někdo tvrdil, že to mohlo být tím, jak maminka byla po celý život v domácnosti a vlastně se nerozvíjela.
Bylo to čím dál horší, i tatínek velmi trpěl
I když lékaři prorokovali rychlý postup nemoci, maminka byla stále v kondici. Ale docházelo k nevyhnutelnému. Postupně nebyla schopná konverzace, zapomínala na lidi, byla agresivní a nemohla zůstat bez dozoru. Což bylo hlavně pro tatínka náročné.
Musel být neustále ve střehu, zamykal dům, a jelikož to maminka nechápala, byla někdy velmi útočná. I na něj, ačkoli na něm byla nejvíce závislá, tak ve chvíli, kdy se jí něco nelíbilo, obrátila vztek proti němu. Někdy lítalo vzduchem i nádobí, sprosté urážky také neměly konce.
Snažili jsme se pomáhat, co to šlo
Jezdili jsme za rodiči a maminku třeba na chvíli pohlídali, když tatínek musel někam bez ní. Bylo strašné vidět, jak ho ta péče vysiluje, takže jsem se jednou nabídla, že si ji vezmu k sobě.
Varoval mne, že to asi nebude fungovat, protože bude bez něj, neznám všechny její reakce apod. Ale já chtěla pomoct a nedala jsem se. Tatínek pod náporem únavy souhlasil.
Byl to mžik, osudový
Šlo o jediný den. Maminku jsem ráno vyzvedla a odvezla si ji domů. Hlídala jsem ji celou dobu, když vtom někdo zazvonil. Zásilková služba. Chvíli jsem byla ve dveřích. Pak jsem se vrátila do domu a maminka nikde.
Našla jsem dveře do kůlny otevřené, odtamtud byla cesta na zahradu. Byl to opravdu mžik! Zmizela. Hledali jsme ji po zbytek dne, celou noc, zapojila se i policie. Maminka se našla po týdnu. Bohužel její tělo.
Podařilo se jí nastoupit na tramvaj, nikdo ji nekontroloval. Ujela pár stanic. Pak zmizela v lese, kde upadla a způsobila si smrtelný úraz. Nikdy si to neodpustím. I když mi to tatínek nevyčítal, ani sourozenci, ta bolest nás všech by se dala nahmatat.
Kateřina M. (64), České Budějovice