V pubertě jsem byla jako tornádo. Postrach učitelů i rodičů. Známá firma, problémová osoba s mnoha poznámkami v třídní knize.

Poprvé jsem ho uviděla na povinné bramborové brigádě. Sklízeli jsme brambory v příšerných mundúrech, každý si oblékl, co měl doma nejhoršího, jak nám doporučili učitelé. Nenapadlo mě, že zrovna na bramborách potkám životní lásku.

Domnívala jsem se, že ti praví se potkávají v zámeckých parcích nebo na výletních parnících. Ne na bramborách. Když jsem si představila, jak vypadám, vstaly mi všechny vlasy na hlavě.

Oba jsme nesli košík brambor a kráčeli jsme proti sobě. Hezky se na mě usmál. Také jsem se pokusila o úsměv. Potom jsem se otočila, on se též otočil. Rozesmáli jsme se. Pak už jsme se po celý zbytek dne nepotkali.

Pole bylo rozlehlé, všude mraky brigádníků. Netušila jsem, že mě tajně pozoruje. Byla jsem holka-rebel, vyváděla jsem psí kusy. V telecích letech tomu tak bývá.

Pod viaduktem

Občas jsem si odskočila zakouřit pod přilehlý viadukt, kde mě bohužel vyhmátla třídní profesorka a zuřila. Oznámila, že mi napíše do třídní knihy: Kouřila pod viaduktem, a křičela: „Zase ty, Bečvářová! Známá, problémová firma!

Na chmelu u tebe našli flašku, tady si zase vypaluješ zobák. Napadlo tě, že bys ten viadukt mohla zapálit?“ To mě fakticky nenapadlo. Navíc mrholilo, v takovém počasí by dotyčná mostní stavba sotva hořela.

A co jsem rovněž netušila, byl fakt, že kluk, jenž se za mnou ohlédl, tohle všechno vyslechl. Když jsem ho pozdě odpoledne potkala u autobusů, které se pro nás sjížděly, znovu jsem se na něj usmála. Přišel až ke mně, úsměv neopětoval, vypadal přísně.

„Tak problémová holka, jo?“ pravil zachmuřeně. „Nemyslím, že bych chtěl chodit s problémovou holkou.“ Opovržlivě zavrtěl hlavou a nastoupil do autobusu vyhrazeného průmyslové škole. Než se se svištěním zavřela dvířka, zaječela jsem odbojně:

„No tak si najdi jeptišku, ty suchare!“ Zaslechla jsem smích z mnoha hrdel, pak se dýchavičný bus odkolébal. Popadla jsem hrst oblázků a hodila je tím směrem. Nafoukanej trouba!

Divoženka

Pořád jsem na něj musela myslet. Když jsem ho uviděla stát dole pod oknem, domnívala jsem se, že mám halucinace. Ale doopravdy tam byl. Sešla jsem dolů a ve dveřích jsem si zapálila cigáro. Kouř jsem mu vyfoukla přímo do obličeje. Nehnul brvou.

„Takže problémová holka už ti nevadí?“ zasyčela jsem nepřátelsky. „Už se nebojíš chodit s obávanou divoženkou?“ Pokrčil rameny: „Hele, já bych řekl, že z toho vyrosteš. Jseš jenom bezradná puberťačka.

To přejde.“ Z těch jeho prorockých slov mi hrůzou málem vyhaslo cigáro. Měl pravdu. A když to přešlo, tak jsme se vzali. Kouřit jsem pak brzy přestala. To víte, děti…

Marcela (65), Jičínsko