Byla jsem postavena před těžkou životní volbu. Takovou bych nepřála ani největšímu nepříteli. Nezbývá než věřit, že jsem se rozhodla správně.

Magda na otci visela. Říct jí, že o něj přijde, bylo nad mé síly. Snad ještě kdyby to byl on, kdo nás opouští…

Ale vzhledem k tomu, že jsem se bláznivě zamilovala a hodlala spálit všechny mosty, odejít od manžela a spojit svůj život s milencovým, nechtěla jsem si ani představovat, jak dopadne rozhovor s patnáctiletou dcerou.

Měli s tátou krásný vztah. On ji hýčkal, ona k němu obdivně vzhlížela. Bylo těžké to nemilosrdně rozdupat. Ale byl to můj život. Magda si zanedlouho vybuduje svůj, a mně se nechtělo jen tak z principu zůstávat s člověkem, kterého nemiluji.

Říci Petrovi pravdu bylo rovněž těžké, musela jsem ze sebe vydolovat odvahu. Zůstal na mě koukat v němém úžasu. „To si děláš legraci,“ vydechl. Ne, nedělala jsem si legraci. Někoho jsem potkala a budu s ním žít, protože žijeme jenom jednou. Každá minuta je vzácná, jste-li zamilovaní.

To nejde

U Magdy jsem však narazila na takový odpor, že to až bralo dech. „A proč už tátu nemáš ráda? Co ti udělal?“ křičela. „V čem je horší než ten tvůj zatracenej milenec? Ublížil ti nějak?“ Na to nebylo co odpovědět.

Můj muž postavil náš dům, chodil do práce, pomáhal mi s domácností, zahradničil, byl vzorný táta. To všechno na mě dcera vychrlila a měla pravdu. Ale to nebylo to nejhorší. „Zůstanu s tátou,“ rozhodla. „Nehnu se odtud.

Odejdi si za ním s támhletím kufrem, ale beze mě.“ Zírala jsem na ni a vrtěla hlavou. S tím jsem nepočítala. Děti přece patří k matce. „To nejde,“ chrčela jsem. „To přece nejde.“

Muž krčil rameny a dcera, proměněná v tygřici, kvílela: „Jdi si. Ale sama.“ A tak jsem stála před nejšílenějším rozhodnutím svého dosavadního života. Dcera, anebo životní láska?

Náhrdelník

Rozhodla jsem se pro lásku. Ale trápila jsem se tak, jako ještě nikdy. Následovaly bezesné noci a návštěvy psychologa. Magdu jsem nevídala, nepřišla mi na svatbu, ač jsem ji samozřejmě zvala. Odmítla mě navštěvovat.

Když jsem na ni čekala před školou, ani se na mě nepodívala, jako bych neexistovala. Trvalo tři roky, než mě vzala na milost. S překvapením jsem zjistila, že jí do duše mluvil dokonce i Petr.

Když odmaturovala a slavili to s tátou v restauraci, strpěla, abych si přisedla a věnovala jí květiny a zlatý náhrdelník. Rozplakala jsem se štěstím, že se mnou konečně mluví.

„Tak si, holky, podejte ruce,“ velel můj bývalý muž. Podala jsem jí ruku, ona tu mou váhavě stiskla. Koukly jsme jedna druhé do očí. „Do smrti dobrý?“ špitla jsem. A ona řekla: „Jo.“

Radka (66), Zlín