Můj synek si čas od času broukal nějakou písničku. Nebyla mi povědomá, tak jsem tomu nepřikládala velikou váhu.

Říká se, že nejkrásnější období ženy je to, když je těhotná. Ví, že v ní roste nový život a ona je za něj zodpovědná. Já jsem si těhotenství skutečně užila. Cítila jsem se celou dobu velmi dobře. S manželem Jakubem jsme věděli, že čekáme syna.

Rostl jako z vody

Když se Honzík narodil, byla jsem nejšťastnější maminkou pod sluncem. Rostl velmi rychle. Při jeho prvních narozeninách se stalo něco prazvláštního. Honzík si po sfouknutí svíček na dortu začal broukat tón nějaké písničky. Zněla trochu ponuře.

Ve dvou letech, kdy začal konečně skládat svoje první slova, mě jednoho dne zatahal za kalhoty: „Mami, podívej, už je tady zase ta paní.“ A ukázal prstem do rohu v pokoji. Nikoho jsem tam neviděla.

Paní u stolu

Nechávala jsem jeho fantazii volný průběh. On ale o jisté paní u nás doma mluvil velmi často. Když už mu byly tři roky, stal se z něj pomocník. Na Štědrý večer mi pomáhal chystat stůl. Dala jsem mu do ruky tři talíře, aby je dal na stůl. On mě ale požádal:

„Ještě jeden, mami, jsme přece čtyři.“ Koukala jsem na syna jako na zjevení. „Ty umíš počítat? A kdo je ten čtvrtý?“ Syn zase prstem ukázal do rohu v obýváku. „Ta paní bude jíst s námi,“ řekl a dal talíř na stůl. Projel mnou velmi zvláštní pocit.

Znovu jsem se podívala tím směrem, kde měla žena být. V tom místě bylo světlo, které začalo problikávat tak, až praskla žárovka. Po večeři jsme se vrhli na dárky. Syn trhal papíry jako zběsilý. Přál si peřinku a polštář.

Přišlo nám to jako netypický dárek, který si přeje dítě, ale pořídili jsme to. On to vzal do ruky a směrem do rohu pověděl: „Tak už máš i polštář a peřinku.“ A letěl do rohu k „té paní“. Měl prostě nějakou imaginární kamarádku.

Když už měl jít na kutě, prohlásil, že by nám rád něco zazpíval. Začal si znovu broukat tón písně, kterou jsem neznala.

Prý nikomu neublíží

S manželem jsme seděli a čekali jsme, co začne zpívat: „Moc vás prosím, nechte mě tu s vámi bydlet. Neublížím vám. Mám za úkol chránit vašeho syna.“ „Honzo, kdo tě to naučil?“ zeptal se ho manžel. „Ta paní. Vždyť vám to říkám už dlouho.

Žije tady s námi a chce mě chránit. Vy ji nevidíte?“ Koukli jsme se na sebe s manželem, ani jeden z nás netušil, co má vlastně říct. Nakonec jsem řekla: „Honzíku, pokud je ta paní hodná a nikomu neublíží, může tu zůstat.

Kdyby byla ale zlá, museli bychom ji požádat, aby odešla, rozumíš?“ Syn se mi vrhl kolem krku a děkoval mi. Pak se vesele rozeběhl k rohu, kde se asi podle všeho objal s cizí ženou, a utíkal do pokoje spát.

Než jsme šli spát, šla jsem ještě syna zkontrolovat, zda spí. Ležel v posteli a zdálo se, že někoho pevně objímá.

Radana L. (51), Praha