Byli jsme tak poklidný dům! Ten se ale stal během chvíle válečnou zónou. Lidé, kteří se sem nastěhovali, dělají jen samé problémy a naschvály.

Do toho činžovního domu na moc hezkém místě jsme se nastěhovali jako mladí manželé, vychovali v něm děti a těšili se, že ve svém bytě také v klidu dožijeme. Dům byl plný skvělých lidí.

Se všemi jsme se znali, pomáhali si, přáli si na Silvestra v parku před domem. Vycházeli jsme dobře i s romskou rodinou, která žila v přízemí. Noční klid dodržovali, slušně zdravili a nevyvolávali konflikty.

Konec dobrých časů

Jenže štěstí netrvá věčně. Po revoluci získal náš dům v restituci starý pán, který byl sice slušný, zato ale brzy zemřel a dědici dům prodali. S novým majitelem se vše změnilo. Sociálně slabší neunesli nájem, který rapidně zvýšil, a museli se odstěhovat.

Přišli noví nájemníci. Bylo jasné, že už nikdy nic nebude jako dřív. Zejména rodina, která bydlí přímo nad námi, rozpoutala v domě ohňostroj mejdanů až do rána. Mezi nimi probíhaly děsivé noční hádky, a dokonce bitky.

Jednou jsme si mysleli, že se o patro výš vzájemně mordují a manžel zavolal policii. Ta přijela sice hned, ale nic s tím neudělala. Zato nám se tím změnil život v peklo.

Dům hrůzy

Sousedi nad námi se nám mstí. Propíchnuté pneumatiky byl jenom začátek. Botník, který jsme měli na chodbě přede dveřmi, jsme museli přesunout do předsíně, protože naše boty byly už několikrát rozházené po celém domě.

Mé sváteční lodičky kupříkladu skončily zapíchnuté ve fíkusu v mezipatře. Noční klid sousedi ignorují, pouštějí třeba nahlas hudbu tak, že nám v oknech vibrují okenní tabulky. Když jsem si s nimi chtěla promluvit, smáli se mi do očí a nazvali mě starou raketou.

Pokoušela jsem se získat podporu dalších nájemníků, ale nepochodila jsem. Všichni se bojí, nikdo si to s nimi nechce rozházet.

Simona (61), Ostrava