Mému synovi bylo sotva dvacet, když nás seznámil se svojí velkou životní láskou. Byla to žena o deset let starší a měla už také děti! Nadšená jsem zrovna nebyla.

S manželem jsme se dlouho pokoušeli o miminko. Když jsme zjistili, že je chyba na mé straně, nabídla jsem svému muži rozvod. Nechtěla jsem mu bránit ve štěstí, tak moc jsem ho milovala.

„Co bych si bez tebe počal, lásko moje?“ řekl tehdy můj spíš uzavřený manžel a na tu chvíli vděku a souznění nikdy nezapomenu. Snad právě za vzájemnou lásku jsme byli odměněni a já přes veškeré lékařské prognózy, že děti v žádném případě mít nebudu, otěhotněla.

A pak přišla „ta pravá“

Náš Jindra nám dělal jen samou radost, jen byl po tátovi také spíš samotář. „A co holku, už máš?“ ptali se příbuzní, když měl osmnáctiny, ale on stydlivě kroutil hlavou. Pak se nám konečně zamiloval! Jeho životní lásku, jak ji nazýval, jsme pozvali na oběd.

Když se zjevila mezi dveřmi, nevěřila jsme svým očím. O poznání starší a také tlustší, než bych vůbec čekala vedle svého hubeného syna. A to jsem netušila, že má děti. A rovnou čtyři! Myslela jsem si, že dostanu infarkt. Nevěděla jsem, co říct a jak se tvářit. Můj milovaný syn mě na tuto skutečnost vůbec nepřipravil.

Nemohla jsem to pochopit

„Mami, to je Mirka, moje láska!“ řekl syn pyšně a hned ji políbil. Aby bylo jasné, že si ji jen tak nenechá vzít! Ona se na mě přátelsky usmála, bez vyzvání zasedla ke stolu a uvelebila se, jako by byla doma. Zmocnila se mě panika.

Tuhle ženskou že si chce Jindra vzít? Dělá si legraci? Má to snad být nějaký test tolerance? Prostě jsem si to nemohla v hlavě vůbec srovnat. Ale syn mě postavil před hotovou věc. Nejstarší dceři té ženské bylo už skoro osmnáct, tak brzy ji měla.

A těm dalším různě. Poslednímu chlapečkovi bylo pět. Podle fotek jsem musela uznat, že jsou děti krásné. Vlastně, ta paní taky byla pěkná, jen kdyby nepatřila k mému synovi!

Byla už zběhlá

„Mami, svatbu si zařídíme sami, to je jasné, nemusíš si dělat starosti. Mirka už má praxi. Je třikrát rozvedená…“ smál se bezstarostně Jindra a pokukoval zamilovaně po té svojí Mirce. Ta pro změnu koukala po mně. Měla jsem pocit, že se mi vysmívá!

Pocítila jsem k té obrovité ženské nenávist. Nejraději bych ji zaškrtila! Snažila jsem se Péťovi domluvit. Otevřít mu oči! Ale on si trval na svém. Mirku si vezme za ženu stůj co stůj! Musela jsem ustoupit, jinak bych o něho přišla. O tom jsem byla přesvědčená!

Svatba proběhla bez zádrhelů a všem to moc slušelo. Mirčiny holčičky měly krásné šatičky a klukům Mirka ušila obleky i kravaty. Vše z jakýchsi starých šatů. Nechtíc jsem musela uznat, že je moc šikovná.

Nakonec mě dostala

Novomanželé se zabydleli jen několik bloků ode mě. Stala jsem se babičkou a moc se mi to zalíbilo. Moje nová vnoučata byla moc dobře vychovaná a já je měla čím dál raději. Děti mi moji lásku oplácely, jak jen mohly.

Často u mě přespávaly a já se na ně vždycky moc těšila. Stačilo pár týdnů a vůbec už mi nepřipadaly cizí. Jakoby byly všechny moje odjakživa. Nejraději jsem s nimi chodila na zmrzlinu. A do hračkářství. A do zoo!

Nemoc ho zničila

Prostě jsem si „babičkovské“ povinnosti užívala se vším všudy! Jindra rozkvetl. Přibral a zmužněl. Staral se o rodinu a věnoval se dětem. Přiznal, že touží ještě po jednom dítku. Vlastním! Mirka naštěstí váhala. Přece jen, čtyři děti byly víc než dost!

Od svatby uplynul sotva rok, když Jindra začal být takový neobratný. Pořád mu něco padalo z rukou a také zakopával. Smála jsem se, že je jako malé dítě, v rodině páté, ale později už to moc k smíchu nebylo.

Tušila jsem, že s ním něco není v pořádku, ale on vždycky jen mávl rukou. Prý nemá čas běhat po doktorech. Nakonec se k nim ale stejně dostal. Upadl na ulici a pěkně si rozbil nos, a to doslova! Krev mu tekla proudem, málem omdlel bolestí.

U lékaře zprvu mysleli, že je opilý, ale nebyl ani trochu. Když vylíčil, kolikrát už upadl, poslali ho na vyšetření, a nakonec diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Úplně mě to zdrtilo. Syn byl vždy úplně zdravý. Nemarodil ani jako malý, natož dospělý.

Žije díky svojí ženě

Jindru čekala náročná léčba s nejistou prognózou. Mirka se o svého manžela vzorně starala. „Maminko, nebojte, já vám syna vyléčím! Za to vám ručím!“ řekla mi a mně se oči zalily slzami.

Zpočátku jsem jí nemohla přijít na jméno, a teď jsem si uvědomila, jak moc jsem jí křivdila! Mirka svůj slib dodržela. Jindrovi podstrojovala samá zdravá jídla. Cvičila s ním, a jeden čas dokonce zůstala doma, aby o něho mohla pečovat.

Péťův zdravotní stav se po roce zlepšil natolik, že dokonce mohl opět chodit do práce. Byl to malý zázrak. Zázrak, který by se bez jeho ženy nikdy neudál. Za Mirku jsem osudu moc vděčná!

Dáša S. (67), Pelhřimov