Když jsem se zamilovala poprvé, bylo z toho jen velké zklamání. Můj vyvolený koukal po jiných. Naštěstí ta opravdová láska nebyla daleko.
Rodiče mě odmala posílali na pionýrské tábory, tvrdili, že mě to posílí a zocelí. Dnes vím, že to byly jen řečičky, hlavně si ode mě chtěli odpočinout. Coby prvňák jsem celý tábor probrečela, nejspíš jsem na to byla ještě malá.
Po druhé třídě jsem brečela taky, odluka od rodičů mi stále připadala dlouhá. Rok poté jsem se na táboře skoro zhroutila, tentokrát z trochu jiného důvodu.
Ztratil se mi kufr – a řeknu vám, existovat jedenadvacet dní kdesi v lesích bez zavazadla s nejnutnějšími věcmi, to bylo vskutku jen pro otrlé.
Přežila jsem to jen díky pomoci dobrých vedoucích a dětí, kteří se se mnou podělili o vše nutné k životu, počítaje v to i spodní prádlo, kalhoty, sprej proti bodavému hmyzu či brýle minus jedna a půl dioptrie.
Ke konci pobytu se kufr našel, kdosi mi ho, patrně v dobrém úmyslu, odnesl do srubu a strčil pod postel, kde ležel nikým nepovšimnut řadu dní.
Nádhera
A pak už jsem na tábory jezdila vcelku ráda. Postupem času jsem si vysloužila punc zkušeného táborníka a došla k názoru, že je to psina. Takoví jako já se posléze propracovali k táborovým funkcím.
Když mi bylo patnáct, dělala jsem tam praktikantku neboli pomocnici vedoucího, a jakmile jsem dosáhla plnoletosti, stala jsem se sama vedoucí, které byl přidělen oddíl holčiček ve věku šesti až deseti let.
Ze všeho nejdřív jsem se každé z nich koukla pod postel, zda se tu nenachází utajené zavazadlo nebo jiný důležitý předmět.
Stará táborová garda, zejména hlavní vedoucí řečený Totem, si epizodu stále ještě pamatovala, když se na ni vzpomínalo, budilo to zasloužený smích.
„Koupil jsem ti ve vsi ve smíšeným zboží kartáček na zuby, ručník a mýdlo,“ chechtal se jeden z vedoucích, jemuž se přezdívalo Nádhera, neboť to byl krasavec. „Dodneška mi to dlužíš.“ Sklopila jsem oči a neřekla na to ani popel.
Do Nádhery jsem byla už nějaký ten pátek tajně zamilovaná. Jenomže mělo to háček. Několik háčků. Bylo mu už pětatřicet a byl to strašný sukničkář.
Dlouhonohá
Tenkrát jsem bývávala štíhlá, dlouhonohá, rozesmátá bytost s krásnými dlouhými vlasy, a tak asi není divu, že se Nádhera nechal ulovit. Ani jsem se nemusela nijak zvlášť snažit.
V té době jsem také obdržela moc hezký zamilovaný dopis, našla jsem ho pod polštářem. To bylo zvláštní. Nádhera podle mého názoru jakživ žádný milostný dopis nepsal, neměl to zapotřebí.
List byl dojímavý, kdosi mě tu oslovoval Rusalko, byla to ostatně má táborová přezdívka. Přemýšlela jsem, kdo by dopis, v němž nechyběly verše, asi tak mohl napsat.
Rozhlížela jsem se kolem sebe, a párkrát na sobě zachytila zadumaný pohled ani ne patnáctiletého hocha z Nádherova oddílu. Poklesla jsem na duchu. Ten kluk byl ještě dítě.
Několikrát jsem se na něj váhavě pousmála, ale moje myšlenky se samozřejmě toulaly kolem Nádhery.
Ideální ženich
„Holky, co kdybych ho po létě představila našim?“ svěřila jsem se se svými úvahami po večerce táborovým kamarádkám Kamile a Majce. Ta vyprskla: „Budou nadšený.
Pětatřicetiletý notorický sukničkář z pionýrského tábora, to je přesně ženich, o kterém snili.“ Těžce jsem vzdychla. Věděla jsem, že má pravdu. Přesto jsem se zmohla na odpor: „Počkej, počkej. Sukničkář sice býval, ale to už je pryč.
Může se přece změnit, no ne? Myslím jako k lepšímu.“ Holky mlčely a koukaly do země. Jejich odpovědi jsem se raději nedožadovala. Tajemný neznámý napsal během tábora ještě dvakrát. Pokaždé moc hezky. Byl to romantik, prokládal vyznání lásky verši.
V té době jsem na táboře zase už brečela, no jako v první třídě. Ne, že by se mi stýskalo po našich, to ani náhodou. Nádhera zase už koukal po holkách, dokonce po mladších, než jsem byla já, to znamená po nezletilých. Hrůza!
Spletla ses, Rusalko
Nápadu, že bych ho představila našim, se vysmál, a to slovy: „Puso, prohlídni si mě. Jsem snad nějakej zatracenej ženich nebo co?
Chodíme spolu, to nepopírám, ale nejsem cvičená opice, abys mě předváděla na nedělním obědě.“ Koupila jsem kartáček na zuby, mýdlo a ručník, hodila mu to do obličeje a ráno na snídani přišla ubrečená jak začátek listopadu.
Přitočil se ke mně tamten mladý kluk a povídá polohlasem: „Mám mu rozbít držku?“ Vykulila jsem oči. Nezletilec neúprosně pokračoval: „Ty ses v něm spletla, Rusalko. Nádhera má rád jenom sebe.“ Nezmohla jsem se na slovo. Koukala jsem do těch jeho krásných očí.
Pohladil mě po vlasech a zmizel v davu. Moje láska s Nádherou byla daleko kratší než léto. Na tamtoho nezletilého, hodného kluka jsem si občas vzpomněla a usmála se. Ještě dítě, ale milé. Netušila jsem, že se někdy znovu potkáme.
Překulil se rok, jelo se znovu na tábor a první, co mě v autobuse praštilo do očí, byl on. Ten kluk. Seděl úplně vzadu a koukal na mě. Zamávala jsem mu. Rozzářil se a ukazoval, že mi drží místo, a tak jsem si přisedla.
Facka
Bylo mu šestnáct a na pionýrák mířil coby praktikant, přidělili ho k Nádherovi, což ho roztrpčilo. „Hele, jestli chceš, fakticky mu rozbiju držku, jak jsem slíbil loni,“ vrátil se ke svému rok starému návrhu.
Poučila jsem ho, že takhle se problémy neřeší, ale namítl, že takhle se problémy naopak řeší nejlíp. Nádheru jsem ignorovala, on mě kupodivu ne. Překvapil mě po ranní rozcvičce větou: „Mohli bysme to, puso, dát zase dohromady, aspoň na léto.
Ať nemusím nikoho shánět.“ Střelila jsem mu facku. Udělal dva překvapené kroky dozadu, a tu, kde se vzal, tu se vzal, objevil se tamten mladíček a vrazil mu taky jednu takovou, že Nádhera skončil na zadku v kopřivách.
Můj mladý hrdina byl velký sportovec, dělal atletiku a karate, zatímco Nádhera vzpíral akorát tak půllitry.
Byly z toho nepříjemnosti a také důtka hlavního vedoucího, kterou dostal můj romantický ochránce. „Udělej si v těch svých nápadnících laskavě pořádek,“ řekl mi pak Totem důrazně.
Masák na másle
„Nebo se mi tady budou rvát celý dny, a jak já to asi vysvětlím pionýrům? Ti malí teď skládali slib, jsou plni ideálů. Pamatuješ si ještě slib pionýra?“ Jestli jsem něčeho měla plnou hlavu, pionýrský slib to rozhodně nebyl. Bezradně jsem zavrtěla hlavou.
„Na co vy ženský vlastně myslíte?“ zanaříkal Totem. Ke svému úžasu jsem teď hodně myslela na toho kluka, ač byl o tři roky mladší. To léto jsem s ním strávila hodně času, stali se z nás dobří přátelé. Jmenoval se Petr a chodil na průmyslovku.
Přes rok jsme si občas napsali dopis, nebo si zavolali. Pozval mě na závody v běhu, které vyhrál, a když jsem mu gratulovala, tak jsme se objali. Další léto nás už celý tábor považoval za táborový pár.
To nás uvádělo do příšerných rozpaků, protože jsme byli pořád jen dobří kamarádi, kteří když spolu jdou do lesa, zapáleně hovoří o tom, že sever se pozná podle ulámaných smrkových větví, že ta modrá pírka v mechu jsou sojčí a masák je nejlepší smažený na másle s pepřem a kmínem.
Ale pozor, rozhodně nesplést s muchomůrkou tygrovanou! Nad jednou takovou muchomůrkou, ať už byla jedlá nebo ne, to je koneckonců fuk, jsme si dali naši úplně první pusu.
Věrni napořád
Ač jsme pak už měli oči jen jeden pro druhého a byli moc zamilovaní, táboru jsme zůstali napořád věrní. Totem i Nádhera nám byli na svatbě, Totem mi šel za svědka. A jako vedoucí jezdíme na tábor pořád, ač se dávno nejmenuje pionýrský.
Brali jsme tam i naše děti a pevně věřím, že i vnoučata budou jednou nadšenými táborníky. Náš první vnouček se narodí za pár měsíců, už se nemůžeme dočkat.
Iveta (64), Most
