Byla jsem na tom lépe, než ostatní děti. Měla jsem tatínky dva a oba mě milovali. Přišla ale chvíle, kdy se mi tahle záležitost vymstila.

Hádky mezi tátou a mámou byly na denním pořádku. Nechodila jsem tehdy ještě ani do školy, přesto na to období nikdy nezapomenu. Když se rozešli, vlastně se i mně ulevilo.

Poté se situace celkem uklidnila, uměli se slušně domluvit – a já měla najednou dva domovy. Jeden u maminky a druhý u tatínka. Pak mi ale máma ukázala fotku neznámého pána a odhalila mi své největší tajemství, pověděla, že tohle je můj skutečný táta.

V pubertě

Žil daleko. Byl to pro mě tehdy šok, zrovna jsem přicházela do puberty, a to je období, kdy s vámi emoce dost cloumají. Přišla pubertální léta, kdy jsem si přestala rozumět s tátou, který mě vychovával, i s matkou, která byla stoprocentně moje vlastní.

S tátou to bylo horší. Neustále mě za něco kritizoval, poučoval. Věděla jsem, že není můj vlastní, a teď jsem to jako dospívající dívka i cítila. Nedokázali jsme si najednou porozumět.

Poprosila jsem matku, aby obnovila svůj kontakt s pravým otcem. Toužila jsem ho poznat. Vyhověla mi. Začali jsme se setkávat každého půl roku.

Srdce mi poradilo

Rozuměla jsem si s ním. Byl přátelský a myslím, že se i snažil dohnat ztracené roky. Měl svoji rodinu, a tak jsem získala nevlastní sestru. Roky ubíhaly, já si našla partnera a začala uvažovat o svatbě.

Co jsem si ale neuvědomila, bylo, že s tím přijde nejhorší rozhodnutí mého života. Který z otců mě povede k oltáři? To bylo dilema! V hlavě jsem diskutovala sama se sebou a přemýšlela, kdo je z těch dvou ten pravý pro můj úžasný den? Jak rozřeším tuto hádanku?

Oba mě měli rádi! Když jsem se obrátila na matku, ani ona mi nedokázala poradit. Řekla, ať si to rozhodnu sama. Ptala jsem se kamarádů, přátel, příbuzných. Každý mi radil, ať rozhodně kráčím ruku v ruce se svým pravým tátou.

Rozmýšlela jsem se dlouho a trápila se. Když nadešel ten velký den, každý očekával, že přijdu se svým biologickým otcem. A tak nastal můj velký den! Kráčela jsem uličkou plnou rozházených květin a držela se svého nevlastního otce.

Překvapila jsem nejen svatebčany ale i samu sebe. Po dlouhém uvažovaní se mi totiž najednou rozjasnilo. V mém srdci byl můj nevlastní otec vždycky ten pravý táta! Nikdy mě neopustil. i když věděl, že jsem jeho nevlastní dcera, s láskou a pílí se o mě staral. I když mi lezl občas na nervy, chyběl mi víc než otec vlastní.

Nejlepší táta

Přišla jsem si na to, že ho nechci vyměnit za někoho, kdo si na tátu hrál jednou za půl roku. Předané geny z nikoho rodiče neudělají. Kráčela jsem pomalu k oltáři a věděla jsem, že stojím vedle toho nejskvělejšího táty, kterého jsem kdy mohla mít.

S mým vlastním otcem se stále stýkám, je mu dnes už hodně přes osmdesát. Navštěvuji ho, nikdy pro mě ale nebude znamenat tolik jako táta, který se o mě staral celé mé dětství. Ten, bohužel, před pěti lety zemřel.

Anna (62), Ústí nad Labem