Jako dítě jsem se málem utopila. Když jsem si myslela, že přišla moje poslední chvíle, stal se zázrak.
Vody jsem se bála už jako malá holka. Neměla jsem v lásce mytí vlasů ve vaničce a vyváděla jsem tak, až na nás jednou zvonili sousedi. Plavání ve škole pro mě bylo utrpením, šťouchali nás do vody dřevěnými holemi a my, neplavci, jen lapali po dechu. Naučila jsem se tam jen víc se bát vody.
Oblíbený strýček
Plavat mě naučil až můj strýc. Než zemřel při autonehodě, trávil s námi hodně času. Dokázal mě naučit mnoho věcí a byla s ním legrace, mrzí mě, že si ho z dětství pamatuji jen matně. Vděčím mu ale i za život. To on stál při mně, když jsem se topila.
Výlet
Jeli jsme se školou „na vodu“, netěšila jsem se. Strach z ní jsem měla i v patnácti letech. Ale je pravda, že s partou spolužáků jsem se na loď tolik nebála. Chystali jsme se navíc na řeku, která nebyla kdovíjak hluboká nebo divoká.
Jenomže i v takových místech se najde zrádný jez. Měli jsme vestu, ale já netušila, že bych si ji měla mnohem víc utáhnout.
Loď se převrátila
V jeden moment jsme se rozhodovali, zda loď přenést, anebo zkusit sjet jez jako ostatní. Nevypadal nijak nebezpečně. V ten moment jsem na druhém břehu zahlédla muže, co vypadal úplně jako můj mrtvý strýček. Zaujalo mě to i vyděsilo.
Vtom se dala loď do pohybu a už nebylo cesty zpět. Snažili jsme se manévrovat, vyvažovat, zkrátka sjet dolů co nejopatrněji. Přesto se loď převrátila. Vypadli jsme ven jako hadroví panáci, všichni se chytili loďky, jen mě smetl proud. Vesta byla uvolněná a já se z ní vysmekla.
Blížil se můj konec
Cítila jsem kolem sebe vír, který mě vmžiku stáhl dolů. Chtěla jsem se odrazit ode dna, ale ne a ne se k němu dostat. Nemohla jsem dělat vůbec nic, jen jsem plácala rukama stále pomaleji a pak už jsem tušila, že nastal konec.
Před očima se mi odehrál celý můj krátký život, přesně tak, jak se o tom mluví. Ucítila jsem ohromnou úlevu a zcela jsem se tomu pocitu odevzdala. Vtom jsem ucítila něčí ruku. Chytla mě v pase a značnou silou vytáhla proti proudu nad hladinu.
V poslední vteřině jsem se nadechla a začala kašlat. Všichni se kolem mě seběhli a já nemohla uvěřit tomu, že jsem živá. Rozhlížela jsem se kolem sebe po svém zachránci. Všude ale byli jen vyděšení spolužáci a dvě učitelky, kterým se asi pořádně ulevilo.
Nikdo neviděl, jak se topím. Jakoby mě voda sama vyplivla na břeh. Všechno se odehrálo mnohem rychleji, než jsem si myslela. Ostatní členové posádky se dostali na břeh až po mně. Já jsem přesvědčená, že mě zachránil můj strýček, a jsem mu za to dodnes vděčná.
Eva N. (53), Beroun