Mé dětství a dospívání se datuje do dob komunismu. Tehdy jsem nechápala, že jsou hranice, přes které někdo nemůže nebo že kádrový posudek může ovlivnit, zda budete studovat.

Už jako malá holka jsem věděla, že budu jednou lékařkou. Když jsem se po maturitě v roce 1983 opravdu dostala na vysněnou medicínu, skákala jsem radostí. Studium byl můj svět a nic kolem mě nezajímalo.

Zajímala mě jenom škola

Nepřemýšlela jsem o tom, že moje kamarádka, se kterou jsem seděla v lavici celou střední, jež měla obrovský talent na jazyky a která už na gymplu plynně hovořila anglicky a německy, se na filozofickou fakultu nedostala.

Trochu mě to překvapilo. Prostě jsem byla velmi naivní a neznalá poměrů, které tehdy v naší zemi panovaly. Jednou mě spolužačka vytáhla do studentského klubu, kde jsem potkala Libora. Byl to také medik, ale studoval už ve vyšším ročníku.

Brzy jsme spolu začali chodit. Zamilovala jsem se až po uši! Spolu s rodiči bydleli v nádherné vile s velkou a udržovanou zahradou. Tatínek lékař, maminka překladatelka.

„Tenhle dům nechal postavit manželův dědeček, Haničko,“ usmívala se na mě u kávy Liborova maminka. „Jenže začátkem 50. let ho zabral bytový úřad. Můžeme být rádi, že nám zůstal aspoň tenhle přízemní byt. Nahoře jsou další dvě miniaturní garsonky.

Vystřídalo se tam už tolik nájemníků! A každý to jen devastuje. Úcta k poctivě nabytému majetku prostě chybí.“ vzdychla.

Otevřel mi oči

Potom mi Libor vysvětlil, že kvůli špatnému kádrovému původu musel nejdřív na rok do nuláku. „Ten rok na patologii mi pomohl dostat se na druhý pokus.“ Můj přítel mi tak nějak začal otvírat oči a já jsem se začala na socialistickou šeď kolem dívat jinak.

„Medicína je dobrá, protože do ní ideologie moc nezasahuje. Taky je výhoda, že se dá provozovat kdekoli na světě,“ říkal Libor. Po státnicích měl již domluvené místo na interně a taky ho čekal rok vojny. Předtím nás ale čekaly dva týdny dovolené.

Povedlo se nám totiž sehnat devizový příslib na cestu do Francie! To už také nikdo dneska nezná. Ale tehdy to bylo terno získat devizový příslib. Byla to děsná almužna, ale aspoň něco.

Snový výlet

Kromě malého množství valut, které jsme si mohli legálně směnit, jsme měli v ruksaku zašitou rezervu. Liborův otec díky zahraničnímu pacientovi vyměnil další franky. Jinak byl náš batoh zaplněný především konzervami.

Jen co vlak přejel hranice, připadali jsme si jako v říši divů. A to jsme měli štěstí, protože blízko Paříže bydlel Liborův strýc s rodinou. Ubytoval nás ve svém krásném domě a několikrát nás vzal na různé výlety.

Samozřejmě jsme u něj měli báječné snídaně a večeře. „Za to, co máte s sebou, si kupte nějakou parádu, Haničko,“ smál se, když jsme se cítili trapně, že nás živí.

Drsný konec lásky

Dvě neděle utekly jako voda. „Nepřemýšlela jsi o tom, že bychom tu zůstali natrvalo?“ zeptal se den před odjezdem Libor. V tu chvíli jsem nechápala, co mi říká. „Nechtěl jsem ti to říkat dopředu, ale strejda už mi tady zařídil místo!“ dodal. Pochopila jsem.

Měla jsem pocit, že se mi zhroutil svět. Jeho rodiče prý o všem věděli. Na moji rodinu ale Libor ohled nebral. „Víš, že mám doma nemocnou babičku, že mám rodiče, kteří by to těžce nesli!

Nechci už tě nikdy vidět!“ křičela jsem na něj a nechápala jsem, že ho nezajímá ani to, že mě doma čekají ještě tři roky školy. Naházela jsem si věci do batohu a bez rozloučení práskla dveřmi. Noc jsem strávila na nádraží a druhý den ráno nasedla do vlaku směr Praha.

Nechtěla jsem ho znát

Málem mě kvůli jeho emigraci vyhodili ze školy, vyslýchali mě policajti, kteří nevěřili, že jsem o ničem nevěděla. Bylo to několik měsíců stresu. Dopisy, které chodily od Libora, jsem vyhazovala nepřečtené.

Jeho rodiče se mě snažili kontaktovat, ale nereagovala jsem. Vrhla jsem se na studium a zanevřela na celé mužské pokolení. Listopad 1989 přišel tři čtvrtě roku před státnicemi. Libor se objevil ještě před Vánocemi.

Přiznal chybu

Čekal na mě před domem, kde jsme bydleli, s kytkou v ruce. „Hani, Haničko, můžeš mi to odpustit? Byl jsem fakt pitomec,“ připustil. „Myslel jsem si, že tam prostě se mnou zůstaneš, že se máme rádi a tak.“ Já ho nechtěla poslouchat.

Poslední den mi zastoupil cestu: „Já musím zítra odjet, končí mi dovolená,“ prosil na Nový rok. Nakonec jsem souhlasila s pozváním na kávu. Vyprávěl mi o své práci na interně v pařížské nemocnici.

„Teď se otvírají nové možnosti,“ nadšeně vykládal. „Uvidíš, stáž v zahraničí bude úplně normální věc. Jestli chceš, můžu se poptat.“

Šťastni už napořád

Pomalu jsme si začali psát, telefonovat, až jsem se za ním po státnicích vydala. To už jsem měla místo na chirurgii v Praze. Rok jsme neustále pendlovali po trase Praha-Paříž a zpět, až jsme se vzali.

Chvíli jsme žili ve Francii, kde se nám rychle za sebou narodily děti. A pak jsme se vrátili do Prahy a otevřeli si vlastní praxi. Myslím si, že odpouštět se má.

Z našich dětí jsou světoběžníci, kteří nechápou, proč vlastně táta nemohl tři roky jezdit za mámou nebo ona za ním. Je to už jiný život.

Hana P. (59), Praha