Můj rodný dům. Tak jsem na něm lpěla, až mám pocit, jestli jsem nepřivolala ty děsné tragédie v mém životě.
Dívám se na to místo. Tam, kde jsem měla kotvu. Nedobytné zázemí. Najednou tu není. Jakoby všechno sfoukl vítr spolu s prachem sutin domu, který jsem začala nenávidět.
Bylo tam tak krásně
Šlo o útulný domeček. Prvorepubliková stavba, která patřila prarodičům, vešli jsme se tam i já, brácha a rodiče. Když mi bylo 13 let, zemřel děda, po pár letech babička. Zůstali jsme tam bydlet a já neměla pocit, že by v tom domě bylo něco špatně.
Jenže maminka měla jiný názor. Děda odešel tragicky. Jako bývalý dřevorubec pomáhal v lese a jednou ho zabil strom. Babička onemocněla rakovinou, její průběh byl velmi agresivní. Přitom nikdo z rodiny touto nemocí netrpěl.
Mamince jedna kamarádka řekla, že dům je v nějaké patogenní zóně, která nosí smůlu. Otec něco takového nechtěl ani slyšet, já si to ale pamatuji.
Vešla se i moje rodina
Bratr odešel za láskou do jiného města, já spolu s manželem Zdeňkem zůstala. Generace v domě se prostřídaly. Narodily se nám dvě děti, Honzík a Eliška. Bohužel můj muž začal pít, jeho alkoholové eskapády se stupňovaly. Rozvedli jsme se.
Útočiště pro mé děti
Nepřemýšlela jsem, že by za něco mohl ten dům. Dnes si ale říkám, že možná… Nebylo mi ještě ani padesát, když maminka náhled zemřela na srdeční zástavu. Najednou tatínkovi začaly ubývat síly a odešel rok a půl po ní. Elišce se ale pak narodil Honzíček.
Dostal jméno po strýčkovi. Ten se stal skvělým strejdou a zastal mužskou roli, protože Elišku opustil partner po porodu. Honza měl i skvělou přítelkyni Lenku, která měla malého Jendu také ráda.
Všichni odešli
Honza s Lenkou měli autonehodu. Ona byla na místě mrtvá, Honza v nemocnici pár minut ještě žil. Nestihli jsme však ani jeho. Eliška zemřela před 10 lety. Také rakovina. Tehdy jsem si řekla, že ten dům nosí smůlu.
Prodala jsem jej jedné společnosti, která chtěla na místě stavět bytovku. Náš dům zbourala, majitel firmy však zemřel při autonehodě. Už dost, že? Dnes je na místě jen prázdné místo a snad bude lepší, když to tak zůstane.
Silvie M. (60), Náchod