Ten starý pán už věděl, že mu mnoho dní nezbývá, smrti se ale nebál, strachoval se o své psí seniory. Slíbila jsem, že se o ně postarám.

Už léta pracuji jako pečovatelka a mám svou klientelu starých a nemohoucích lidí, za kterými každý den jezdím. Peněz za to není mnoho, já ale mám svou práci ráda. Pan Jeníček byl můj velký oblíbenec. Drobný, nenápadný starý pán s nemocným srdíčkem.

Moc toho nenamluvil, ale se mnou se mu občas objevily v očích jiskřičky. Říkal, že mu připomínám jeho sestru, se kterou prožili mnoho dobrého i zlého. Zemřela už před lety, a já jsem mu prý hned poté vstoupila do života jako náhrada za Karličku.

Pan Jeníček měl dva psy, staré dobráky, které jej provázeli životem. Vlastně je podědil po své sestře, ujal se jich, když zemřela. Říkal, že jsou magickým spojením mezi ním a jeho sestrou na druhé straně řeky Styx.

Vždycky si posteskl, že si se sestrou léta slibovali cestu do Egypta, chtěli vidět pyramidy, a hlavně Údolí králů. Ten sen si nikdy nesplnili, a pana Jeníčka to moc mrzelo. V žertu jsem vždycky říkala, že bych se tam s ním rozjela, ale nikdy na to neušetřím.

Chlupáče nedáme!

Jednou se panu Jeníčkovi udělalo zle a já mu rychle volala pohotovost. Srdíčko mu zazlobilo. V nemocnici mi řekli, že to s ním vypadá špatně. Smrti se starý pán nebál, jen se strachoval o své psí seniory, co s nimi bude. Slíbila jsem mu, že se o ně postarám.

A opravdu jsem je chodila každý den ráno před pochůzkami venčit a pak k večeru, když jsem skončila s prací znovu. Na víkend jsem si vzala psy domů, a mým dětem to udělalo velikou radost.

Pomalu jsem je připravovala na to, že ti dva už téměř bezzubí chlupáči s námi budou možná žít v našem malém panelovém bytě. Každý den jsem také navštívila pana Jeníčka v nemocnici. Po třech týdnech to začalo s dědou vypadat nadějně, starý pán měl tuhý kořínek.

Nakonec mu odklepli lázně. Když se z nich po měsíci Jeníček vrátil, byl jako vyměněný. Úplně omládl. Radostně se vítal se svými chlupáči a se slzami v očích mi děkoval.

Sny se mají plnit

Blížil se podzim a moje čtyřicáté narozeniny. Pan Jeníček na mě čekal ve svém bytě s velkou kytkou a po slavnostní gratulaci mi podal obálku. Říkala jsem si, co v ní asi bude? Možná nějaký drobný obnos, abych si něco hezkého koupila.

Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem v obálce našla čtyři poukazy na týdenní dovolenou v Egyptě? „S Karličkou jsme si na ten náš sen šetřili, říkal jsem si, že se tam už nepodívám, ale teď jsem změnil názor. Pojedeme tam všichni – já, vy a vaše děti.

Snad ve svém věku přežiju ten let a v Údolí králů můžu klidně a šťastně zemřít.“ Tak se konala nejkrásnější dovolená v mém životě, na kterou bych nikdy neušetřila. Děti měly nádherné prázdniny. A pan Jeníček?

V Údolí králů nezemřel, svůj sen si splnil – i se šnorchlováním, které bylo od osudu pro dědu bonus navíc. Dnes je tomu dva roky a pan Jeníček tu stále s námi je. Jen jeho chlupáči ho už opustili.

Aby ale neztratil optimismus a chuť vyrážet každý den do parku na procházku, dostal od mých dětí štěňátko.

Jaroslava (43), Olomouc