Odjakživa mě přitahuje všechno tajemné. Zajímám se o bylinky i moc kamenů. Jen škoda, že jsem promarnila příležitost v dětství. Tu knihu jsem si prostě měla vzít!
Pořád se mi vybavuje ta zvláštní vzpomínka z dětství. Chodila jsem ještě na základní školu. Po vyučování jsem musela chodit do družiny. Ta byla ve staré budově nedaleko školy.
Jednou nás tam vychovatelka nechala na chvíli samotné, a my toho využili. Běhali jsme po budově od sklepa po půdu. Tak jsem objevila tu místnost v podkroví.
Hromada knih
Byla potemnělá a prázdná. Uprostřed ležela hromada starých knih. Válely se na zemi, naházené přes sebe. Začala jsem si je prohlížet. Většina z nich byly staré učebnice.
Pak tam byly i nějaké knihy s náboženskou tematikou, nejspíš z časů, kdy se ještě vyučovalo na školách náboženství. A až ve spodu jsem objevila jednu obrovskou, potrhanou prastarou knihu s velkým ornamentem na titulu. Ta mě zaujala ze všech nejvíc! Nemohla jsem od toho ornamentu odtrhnout očí.
Začala jsem číst
Měla jsem pocit, že jsem ho už někde viděla! Otevřela jsem nedočkavě knihu, úplně jsem cítila, jak mi buší srdce. Všechno bylo psáno německy! Při listování jsem narazila na rytinu. Byli na ní zobrazeni dva muži v dlouhém hávu.
Na další straně byly zachyceny různé listy, kořeny a květy, také kusy zvířecích tlap a uši z netopýra. Nevím, jestli byly ty uši netopýří, já o tom ale byla jako dítě přesvědčená. Jak jsem tak zírala na to prastaré písmo, najednou jsem začala číst.
Rozuměla jsem němčině, kterou jsem se do té doby nikdy neučila. Četla jsem o tom, jak se vyrábí lektvar na střevní potíže, na úbytek krve, na horečku i zimnici. Četla jsem v řeči, kterou jsem neměla znát.
A pak se najednou všechno kolem rozmlžilo a já spatřila ty dva muže z rytiny před sebou, jak spolu diskutují. Byli v životní velikosti. Vedle nich leželo na stole tělo.
Už nikdy
Zírala jsem na ně v úžasu a nemohla se pohnout. A pak se to všechno rozplynulo… Když jsem se vzpamatovala, vyskočila jsem na nohy a běžela rychle ven. Knihu jsem tam nechala ležet na hromadě. Což mě posléze mrzelo.
Už nikdy, nikdy více jsem neměla to štěstí, že by byla ta místnost otevřená. Ještě v období puberty jsem se pokusila do ní dostat, abych si tu starou knihu odnesla. Moc mě mrzí, že se mi to nepovedlo.
Po mnoha letech ten dům zbořili a knihy skončily nejspíš někde ve sběrném dvoře. Mnohokrát jsem si na tu zvláštní příhodu vzpomněla. Neuměla jsem si ji vysvětlit, až mě napadlo, že jsem možná tehdy nahlédla do svého minulého života.
Byliny mě zajímaly vždy, k tomu se teď zajímám o kameny i vaření lektvarů. Připadá mi to všechno známé, jako by to pro mě nebyl nový obor. Možná jsem kdysi opravdu byla alchymista a tu knihu jsem znala.
Daniela (60), Sokolov