S přítelem jsme vyrazili na dovolenou k moři. Udělali jsme si výlet k jezerům, kde jsme zažili něco, pro co dodnes nemáme vysvětlení.

Před osmi lety jsme jeli s přítelem Radkem na dovolenou do Chorvatska. Volno jsme oba potřebovali jako sůl. Nemohli jsme si zrovna vyskakovat, takže jsme luxusní hotel vyměnili za malý bungalov. Stál uprostřed malého piniového hájku.

Magická jezera

Naše dovolená měla být čistě jen o ležení u moře, pití drinků a odpočinku obecně. Jenže po týdnu nás to přestalo bavit. Jednoho dne proto Radek rozhodl, že se vydáme na menší výlet. Byla jsem ráda, protože z toho ležení u moře mě už bolela záda.

Namířili jsme si to k nedalekým jezerům. Když jsme na místo dorazili, nestačila jsem se divit, jak krásné to tam je. Smaragdově zelená jezera byla něčím tak úžasným, že jsem ani na moment nezalitovala těch pěti hodin, které jsme k nim putovali.

Nevěděli jsme, kudy se vrátit

Nachozené kilometry a horko vykonaly své a my k odpoledni začali padat únavou. Čekala nás ovšem ještě náročná cesta zpět k autu. Najednou jsme ale netušili, jakým směrem se vydat. Zkrátka jsme při prohlídce jezer zabloudili. Turistické chodníky jakoby zmizely.

Zmocnila se mě panika. Postupně se stmívalo a my stále nemohli najít správnou cestu. Různě jsme měnili směr, ale vždy jsme se vrátili tam, kde jsme začínali.

Ozval se hlas

Radek na sobě nechtěl dát nic znát, ale tušila jsem, že ani on neví, jak situaci řešit. Když padla úplná tma, zapnuli jsme baterky na mobilech a prostě jsme šli dál. Procházeli jsme zrovna nějakým lesíkem, když vtom jsme oba zřetelně zaslechli jemný hlásek.

„Pojďte za mnou, vyvedu vás ven,“ promlouval k nám. My se na sebe jen vyděšeně podívali. „Co to sakra je? Radku, já se strašně bojím,“ začala jsem být hysterická.

Šli jsme za světýlkem

Před námi se objevilo menší namodralé světlo, které vesele poskakovalo. „Riskneme to a půjdeme za tím světýlkem,“ rozhodl Radek a vzal mě za ruku. Světýlko nás vedlo cestou, kterou jsme předtím nešli.

Ani jeden z nás nevěděl, komu jsme vlastně svěřili svoje životy. „Jen pojďte, mě se nemusíte bát,“ promluvil po delší odmlce hlas. „Kdo jsi?“ otázal se Radek. „Vaše naděje, že přežijete,“ ozvalo se. Těžce jsem polkla a dál se nechala vést.

Nemám tušení, kolik minut či snad hodin jsme se z lesa dostávali. Šli jsme tmou, protože telefony se stihly vybít. Nad hlavou nám svítily hvězdy. Já si v duchu promítala svůj život a přála si, aby to dobře dopadlo.

Šťastný konec

Když jsme vyšli z lesíka, málem jsme vrazili do našeho auta. Radek se ohlédl po onom světýlku, které už ale zmizelo. „Ať jsi kdokoliv, moc ti děkujeme,“ zavolal. Láskyplně jsme se objali a nastoupili. Nikomu jsme o naší příhodě neřekli.

Jen víme, že k těm jezerům se už nikdy nepodíváme. Zbytek dovolené jsme strávili raději u moře.

Adéla K. (53), Brno