Než máma zemřela, darovala mi několik květin. Když jsem slavila padesáté narozeniny, stalo se s jednou něco zvláštního.

Vždycky, když jsem k matce přišla, jsem ji našla u květin. Byla to její veliká vášeň. Chovala se k nim pomalu jako k lidem. Rozmlouvala s nimi, někdy jim i zpívala. Ráda se pouštěla do pěstování náročnějších odrůd. Jednu takovou květinu mi před lety dala.

Měla talent

Pořídila si i malý skleník, kde s exotickými květinami různě experimentovala. Já jsem ji za to velmi obdivovala, protože mně pěstování nešlo. Doma jsem se nedokázala postarat ani o obyčejný kaktus. Vlastně, když mi dal někdo živou květinu, byla jsem nešťastná. Bylo předem jasné, že mi uhyne.

Matčino přání

Matka už byla bohužel stará. Zemřela v nedožitých sedmdesáti osmi letech. Zjevně to tušila, protože před poslední návštěvou, než navždy odešla, mi dávala pokyny, jak se mám o květiny starat. O některých květinách říkala, abych je nechala přirozeně uhynout.

Přála si ale, abych se postarala o květiny z jejího skleníku. Hlavně o jednu, kterou měla ze všech nejraději. Její název je příliš složitý na to, abych si ho pamatovala. Nicméně její přání jsem hodlala splnit. Byla to pro mě výzva.

Třeba se nakonec stanu, stejně jako matka, vášnivou pěstitelkou. První rok, kdy už matka nebyla, jsem snášela paradoxně docela dobře. Větší smutek přišel až s dalším rokem.

Bylo to možná i z toho důvodu, že jsem měla oslavit padesáté narozeniny. Když matka ještě žila, těšily jsme se, jak to spolu hezky oslavíme. Plánovala, že oslavu uspořádáme v jedné krásné zahradní restauraci.

Na oslavu přijely moje dcery s dětmi. Dům byl plný lidí a já se měla cítit dobře. I tak jsem ale smutnila, protože mi v tu chvíli matka velmi chyběla. Potěšilo by ji, že jsme zase jako rodina všichni spolu. Milovala takové sešlosti.

Červený květ

Těšila jsem se, až všichni odejdou a já budu sama se svým smutkem. Jakmile odešel poslední člen rodiny, usedla jsem na křeslo a zhluboka vydechla. Do prázdného pokoje jsem nahlas řekla:

„Kéž bys u toho mohla být, maminko moje, moc mi chybíš.“ Zavřela jsem na malý okamžik oči a snažila se vybavit matky krásný úsměv. Když jsem otevřela oči, první pohled mi sjel na květinu, o kterou jsem se měla postarat.

Pomalu se začínal otvírat květ, který měla. Bylo to zvláštní, protože za poslední dva roky, co jsem květinu doma měla, se nikdy neotevřel. Nevěřícně jsem na ten proces koukala. Měla jsem pocit, že to trvá hodinu. Byl to skvostný pohled.

Květ byl krásně rudý a veliký. Matky nejoblíbenější barva byla právě rudě červená. Na květ jsem se s láskou dívala a došlo mi to. Matka se mě snažila v den mých narozenin povzbudit a ukázat mi, že je stále se mnou. Smutek byl najednou pryč a já cítila hřejivý pocit u srdce.

Sandra V. (57), Kladno