Byla jsem praktická holka z vesnice, uměla jsem podojit kozu, pokosit louku či postarat se o drůbež. Jenomže Petr byl úplně jiný.
Táta byl na mě pyšný. „Naše holka je do hospodářství,“ říkával s dojetím v hlase. Měla jsem to ostatně po kom zdědit, předkové z matčiny i otcovy strany byli statkáři, a tak nám to kolovalo v krvi.
Byla jsem praktická venkovská holka, která bez problémů podojila kozu, postarala se o drůbež a pokosila louku. Kus dál stál statek našich sousedů, kde zas vyrůstal Mirek, jehož srdce rovněž patřilo lánům kolem, stejně jako to mé.
Tak nějak se předpokládalo, že se naše životní cesty i lány jednou spojí. Bylo by to praktické pro obě naše rodiny. Romantiku v tom nehledejte, ale na romantiku nás zemědělce zas tolik neužije.
Mně nikdo kytky nosit nemusí, dokážu si vypěstovat záhon žlutých nebo červených tulipánů, až oči přecházejí. Zkrátka moje budoucnost byla jasná jako facka. Že by něco mohlo být jinak, to mě ani ve snu nenapadlo.
Až jednou… Byl horký červen, pozdě odpoledne už jsem si připadala jako na rozpálené plotně, a tak jsme s nejlepší kamarádkou Monikou zamířily k řece.
Tam se slunila veškerá mládež, vmísily jsme se mezi ně, koukaly řece do očí a hlavně se v ní důkladně osvěžily. Vzápětí se ozvaly zděšené výkřiky. Vypadalo to, že se nahoře pod jezem někdo topí.
Kluci do nepohody
Naštěstí se nikomu nic nestalo, jen tam nějací dva chlapíci převrhli loďku a zlomili pádla. Teď se těžce brodili ke břehu a naříkali a nadávali, ten schopnější z nich zachránil starou, oprýskanou bílou kánoi a postrkoval ji před sebou.
„To byl nápad,“ lamentoval vysoký brunet. „Já ti říkal, že jet na vodu je blbej nápad, když jsme taková nemehla.“ Trosečníci se stali středem pozornosti. Utopily se jim úplně všechny věci včetně peněz a občanských průkazů.
Místo aby řešili praktické záležitosti, hádali se a obviňovali, kdo tu šlamastyku zavinil. S Monikou se nám jich zželelo. Zavedly jsme je do hospody, kde jim poskytli suché oblečení a čaj s rumem, protože oba čím dál víc kašlali a smrkali.
„Koukám, že to jsou kluci do nepohody,“ zašeptala jsem Monice. „Říkali, že jsou z nějakého ústavu, nebo co,“ tiše odpověděla. „Jako že z blázince? Tomu bych docela věřila,“ podotkla jsem.
Nocležník
Setmělo se a dvojice přiopilých vědeckých pracovníků, kteří mimo jiné vyučovali na vysoké škole a nazývali ji ústavem, neměla kam jít. Vlaky z naší obce už nejezdily a loď byla vyřazena z provozu. S kámoškou Monikou jsme se shodly, že je v tom nemůžeme nechat.
„Tak já si vezmu domů na přespání jednoho a ty toho druhýho,“ mínila Monika. Její ani moji rodiče nebyli nadšeni, že si domů vlečeme podroušené cizí vědátory. Táta ho chtěl uložit do stodoly, ale máma mu se slovy:
„To nejde, je to Pražák, co by si o nás jeho pražská rodina pomyslela?“ přinesla polštář a peřinu na pohovku do obýváku. Dojatě děkoval, pak uprostřed slova usnul a hlasitě opilecky chrápal. „Inu, Pražák,“ vzdychl táta.
„Vědecký pracovník, a kdybych mu dal do ruky hrábě, netušil by, co se s nimi dělá. Jsem tak rád, že žiju na venkově,“ uzavřel vzletnou myšlenku a šel taky na kutě. „To se v Praze tolik pije?“ divila se máma. „Snad ne,“ usoudila jsem.
„On Petr říkal, že normálně skoro nepije, ale že se psychicky zhroutil kvůli tomu ztroskotání.“ Máma jen zakroutila hlavou a šla spát.
Dlouhý pohled
Pak jsem koukala, jak vědec spí, a poprvé mě napadlo, že je vlastně docela mladý a hezký. Avšak v praktickém životě zřejmě nepoužitelný, jak říkal táta. Ráno jsme spolu snídali a všelijak po sobě pokukovali. „Vy nejdete do školy, slečno?“ podivil se.
„Zrovna jsem odmaturovala na zemědělce,“ informovala jsem jej. „Po prázdninách nastoupím do JZD a taky budu hodně pomáhat našim se sadem a zvířaty.“ Koukal jak Alenka v říši divů. „No to by mě zabilo,“ zašeptal ohromeně.
„Vás to baví?“ Odvětila jsem, že to máme v genech. „To vás tedy obdivuji,“ řekl. „My máme v genech spíš posedávání po kavárnách.“ Zasmáli jsme se a utkvěli na sobě dlouhým, zkoumavým pohledem.
Představa, že by se teď zvedl a navždy zmizel z mého života, se mi nějak přestávala líbit. Přemýšlela jsem, jak jeho pobyt v obci prodloužit. Za oknem přešlapovala rozjásaná červnová neděle, tak jsem navrhla, zda by se nechtěl projít po vsi.
„Ukážu vám všechno, kapličku, rybník, autobusovou zastávku, nádraží i obecního blázna,“ lákala jsem ho. Nadšeně souhlasil.
Bratranec
Během exkurze nás honily u rybníka husy a sledovaly zvědavé, mírně nesouhlasné oči starousedlíků, obeznámených s faktem, že se jednou provdám za statkářovic Mirka.
„Kdepak máš Mirečka, děvenko?“ nevydržela to jedna skoro stoletá babička, kterou trápil pocit, že zrazuji místního jinocha s nějakým cizákem. „Omlazuje jahodníky,“ odpověděla jsem. Babička těžce vzdychla a vědec se znepokojeně optal, kdo je Mirek.
Zalhala jsem, že je Mirek bratranec. Teď už mi, jak jsem si s úlekem uvědomila, na tom mladém muži z vědeckého ústavu skutečně záleželo. Dala jsem mu i peníze na vlak, neměl totiž ani vindru.
Na nádraží se setkal s kolegou, který, když postřehl, jak na sebe hledíme, překvapeně zvolal: „Tak ty sis tady našel nevěstu!“ Koukala jsem za odjíždějící vlakovou soupravou a oči mi zvlhly. Už ho nikdy neuvidím. Nikdy se sem už nevrátí.
Zoufale se k sobě nehodíme. Přitahovala nás však k sobě síla, které se nešlo ubránit. Přijel hned tu další sobotu, naštěstí už ne lodí, ale vlakem. Z toho, že jsme spolu začali chodit, neměl u nás doma radost nikdo.
Podoj kozu
Pro naši vesnici to byla rána, že chodím s Pražákem, ještě k tomu divným, který mluví spisovně a neumí se postavit k práci. Naši mu dávali nesplnitelné úkoly, podobné, jaké ukládali zlí čarodějové v pohádkách vyděšeným princům. Podoj kozu. Poraz strom.
Řiď traktor. Kydej hnůj. A večer v hospodě si dej se všemi štamgasty frťana. To byl nejzáludnější úkol a šlo tu bez přehánění o život.
Ale protože láska hory přenáší, nebohý Petr se snažil kvůli mně všechny ty zákeřnosti svědomitě vykonat, což se mu v mnoha případech žalostně nedařilo. Místní se mu posmívali. Co jsem se naplakala!
Několikrát jsme se málem rozešli, ale pokaždé jsme se k sobě zase vrátili. A setkání s jeho matkou, mou budoucí tchyní, rovněž nebyla žádná procházka růžovou zahradou.
Tchyně
Chovala se povýšeně a koukala na mě jako na mušku, na kterou bude potřeba vzít plácačku. „Takže vy jste vystudovala jen střední zemědělskou školu,“ zopakovala během seznamovacího oběda asi třikrát. „Zatímco Péťa učí na vysoké škole.
Opravdu si myslíte, že si budete rozumět?“ Zabodla jsem oči do parket a smutně kývala. „A kde budete bydlet? Na statku?“ ryla do mě. Odvětila jsem, že je tam místa dost. Pohrdavě zvolala: „A co tam bude můj Péťa asi tak dělat?
Jednotit řepu?“ Ujistili jsme ji, že taková budoucnost jejího syna nečeká, neboť z naší vesnice lze celkem pohodlně dojíždět do hlavního města.
Nezdvořilá
„Představovala jsem si vedle Péti nějakou úplně jinou dívku. Nechci být nezdvořilá, ale prostě nějakou úplně jinou dívku,“ vpálila mi. Petr ji jemně upozornil, že bohužel nezdvořilá je.
Myslela jsem si, že se mi nikdy v životě nepodaří najít s tchyní společnou řeč, ale mýlila jsem se. Povedlo se to, když se narodila Michalka, naše první dcera. Petr byl nadšený a tchyně mi v návalu dojetí nabídla tykání.
Pár let jsme žili v Praze, ale nakonec jsme se vrátili k nám na venkov. Jsme tu nejspokojenější.
Jaroslava (61), střední Čechy
