Kdo hledá prince z pohádky, neuspěje. Pokud žena nechce zůstat sama, je třeba přestat snít a navrátit se na pevnou zem.
Připadala jsem si stará. Z dnešního pohledu jsem stará určitě nebyla, bylo mi čtyřiatřicet, ale vše nasvědčovalo tomu, že zůstanu na ocet.
Další rok utekl jako voda a přišel zase máj, voněl šeříkem, jasmínem a kvetoucími třešňovými stromy a sliboval lásku, ale, jak jsem byla přesvědčena, jen těm mladším a hezčím. Už jsem se skoro bála navštěvovat matku, protože jsem neposlouchala nic jiného než:
„A támhle Řeháková se v sobotu vdává. A víš, kolik jí je let?“ Nechtěla jsem to vědět, ale ráda mi to sdělila: „Devatenáct!“ Třesklo to jako výstřel.
Řehákovi se budou těšit ze svatby a z miminka, které porodí jejich devatenáctiletá dcera, a my nic, ačkoli zanedlouho oslavím pětatřicáté narozeniny. Jak říkám, už se mi k našim nechtělo chodit.
A znovu přišel máj, lásky čas, a všechno kvetlo, líhla se kuřátka a kachňátka, rodila štěňátka a koťátka, a já nic.
V průvodu
Prvomájový průvod byl pro všechny povinný, nezbylo než brzy vstát, obléknout se jako pumpa v zimě, protože v rádiu říkali, že se čekají přízemní mrazíky a ve vyšších polohách sněžení, a vyrazit na seřadiště.
Ampliony se otřásaly ryčnou dechovkou, horliví organizátoři mi vtiskli do ruky mávátko. Zima se stávala nesnesitelnou, na baloňácích přistávaly sněhové vločky. Průvod se dal do pohybu a kolega do mě hučel, že navrhuje zopakovat loňský postup.
Nad hlavní třídou, kde průvod zahýbá doleva, pokračovat rovně a napochodovat do místní pivnice.
Z toho koukal průšvih, ale když jsem si představila, že se vleču k tribuně, kde budu půlhodiny mrznout a poslouchat oslavné řečnění různých potentátů, souhlasila jsem. A evidentně souhlasilo víc lidí.
Nenápadně jsme opustili průvod a vběhli do tepla vonícího dršťkovou polévkou a párky, a bylo nám dobře.
Vlk samotář
Spokojeně tu naproti mně seděl i chlápek, kterého jsem znala od vidění. Kolegyně Jiřina si všimla, že po něm koukám, a šeptala mi: „Takovej vlk samotář. Rozvedenej a pije.
Jestli hledáš prince, tak musíš za někým jiným, holka.“ Dali jsme se s chlapíkem do řeči. „Máte už třetí pivo, pane,“ vstoupila do toho Jiřina. „Laskavě mi nepočítejte piva, dámo, nebo si budu připadat jako ženatej,“ odpověděl, ale přátelsky se na ni zazubil.
Uražená Jiřina odkráčela a já se začala smát. Byl mi čím dál sympatičtější, ale rovněž mi připadalo, že tři piva hned po ránu jsou příliš. Časem se ukázalo, že pil na žal, neboť si připadal osamělý.
Záhy však už osamělý nebyl, neboť měl mě a za rok a půl se nám narodila dcera Anetka. Brali jsme se měsíc před porodem a moje máma plakala štěstím. Já koneckonců také. Kdo by to byl tušil, že mě do náruče toho pravého muže vžene otravný prvomájový průvod.
Alžběta (65), Šumperk
