Chodí nafintěná a jen se tahá s chlapy. Bere vše! Je jí to jedno. Stydím se za ni a pomluvy už ani nevnímám. Takovou potupu jsem si od vlastní dcery nezasloužila!

Už je to pár let, co jsem vzdala marné pokusy jí nějak domluvit. Nebo zjistit příčinu jejího, pro mě naprosto nepochopitelného chování. Občas mám pocit, že se ta nešťastná holka snad zbláznila. Začalo to úplně nevinně, rozchodem s její první láskou.

Dělala jen ostudu

Nebylo jí tehdy ani sedmnáct, tak jsem její zoufalství nad koncem vztahu přičítala nezralosti. Jenže každý smutek časem přebolí a zdálo se, že i ten její. Jenže se začala chovat jinak. Zprvu nenápadně a potom už tak nápadně, že by si toho všimnul snad i slepý.

Přivedla si domů takového týpka, snad o dvacet let staršího, a prý že bude u nás bydlet. V jejím malém dětském pokojíčku! Nevěřila jsem svým uším, ale ona to myslela vážně. Chlap se choval celkem slušně, ale byl divný. A ještě si domů vodil návštěvy.

Mužské, co vypadali jako nějací mafiáni z filmu. Po měsíci už bydlel u nás jiný chlap a po dalších dvou opět změna. Časem jsem to přestala počítat. „Tak co, jak to u vás vypadá? Člověk by skoro řekl, že provozujete nějaký penzion,“ rýpla si do mě sousedka.

Mně nezbylo než omluvně zavrtět hlavou, jako že i já jsem nešťastná. Dala mi pokoj, když viděla, jak mě to trápí.

Trvala si na svém

Roky ubíhaly, dcera ukončila zdárně studia, což se také neobešlo bez notné dávky adrenalinu, a začala si vydělávat coby krupiérka. Kde k takovému povolání přišla, mi nešlo na rozum. Ona, která v mládí milovala zvířátka a přírodu!

Dokonce si zhotovila moc hezký herbář, s kterým vyhrála nějakou přírodovědnou olympiádu. Kde by mě tehdy napadlo, co z ní vyroste!

Polekala mě

Nechtěla jsem být pesimistická, ale pro mě to nevěstilo nic dobrého. Bohužel, styl života rozhodně nezměnila. Chlapy si sice už domů vodila jen sporadicky, zato u nich přespávala. Někdy jsme o ní pár dnů ani nevěděli.

Nebyla to ale žádná příživnice, nebo dokonce prostitutka, ona je spíš živila ze svého, než aby tomu bylo naopak! Potom, z ničeho nic, začala mluvit o dítěti. Zmocnila se mě hrůza.

Snažila jsem se jí vysvětlit, co taková starost o dítě obnáší, ale ona jako kdyby mě neslyšela. Možná už tenhle zvyk pobrala v dětství, kdy jsme žily bez jejího otce. Byla jsem na ni slabá a nikdy mě nebrala vážně. Dělala si vždycky, co chtěla.

Já chodila z práce tak utahaná, že jsem to přehlížela, jen abych měla klid. No, asi jsem sklízela trpké plody svého chování.

O dítě se nestarala

Ale k tomu jejímu dítěti. Byla jsem si jistá. Buď jí ho rovnou odeberou, nebo mi zůstane na krku. Jinou možnost jsem neviděla. Bohužel, tentokrát co si dcera předsevzala, to také dokázala.

Dcera radostně otěhotněla s takovým mladíčkem, který vypadal, jako že neumí ani do pěti počítat. Brala jsem to optimisticky a říkala si, že z něho bude alespoň dobrý táta! Ale nebyl, utekl ještě před porodem svojí krásné holčičky Sárinky. Dcera se chovala přesně podle mého očekávání a přenechala péči o miminko mně.

Objevila se druhá babička

Byla jsem už na pokraji sil, když se našlo nečekané řešení. Vyhledala mě druhá babička, matka otce Sáry. Byla to sympatická paní, o dost mladší než já. Projevila přání se o Sáru starat a mně ji půjčovat. Asi jsem měla být proti, ale nebyla.

Přivítala jsem její návrh s nadšením. Dceři to bylo jedno. O tom, že je malá pryč, se dozvěděla úplně náhodou, když se na ni šla podívat. Udělala scénu, jako bych jí vyrvala dítě z náručí. Dokonce bouchla dveřmi tak silně, až se na podlahu vysypalo sklo z výplně.

Strhla se hádka

Nenechala jsem si to líbit. Pohádaly jsme se, ale v podstatě se mezi námi nic nezměnilo. Občas přijde s nějakým chlapem bydlet ke mně, tedy k sobě do pokojíčku, občas u někoho bydlí. Strojí se čím dál vyzývavěji a já se za ni stydím čím dál víc. Už jsem i přemýšlela, že se odstěhuji jinam.

Moc se stydím

Ale to bych měla daleko k vnučce. Bydlí s babičkou ve stejném městě a vídáme se celkem často. Je tak moc roztomilá! Dcera za ní nebyla ani jednou a její otec o ni nejeví zájem. Výživné neplatí a moje dcerunka jen minimálně. Tak se snažím alespoň finančně vypomoct druhé babičce.

Jsme na tom stejně

I ona má přece velké trápení. I její syn střídá známosti jako na běžícím pásu. Nechává se vydržovat a nepracuje. Nikdo se nad tím nepozastaví, nikdo nemá zlé poznámky. Jenže u mužů se to bere tak nějak jinak. Jako přirozená věc.

Mám zkažený život a není den, kdy bych neplakala. Je marné si říkat, že jiní lidé jsou na tom hůř. A že vlastně vše dopadlo nejlépe, jak mohlo. Moje srdce je raněné a pláče. Jiné už to asi nebude.

Mirka R. (65), Kutná Hora