Bylo to neuvěřitelné, ale v telefonu jsem skutečně slyšela jeho hlas. Můj děda se mi ozval naprosto nečekaně po své smrti z onoho světa!

Měla jsem svého dědečka Michala moc ráda a zastala jsem se ho, když ho ostatní z rodiny během jedné oslavy pomlouvali. Co následovalo, to jsem opravdu nečekala. Když jsem odcházela z té oslavy, netušila jsem, co druhý den zažiji.

Existuje posmrtný život?

Na otázku, co se s námi stane po smrti, ještě nikdo nedal plně uspokojivou odpověď. Víme stoprocentně pouze to, co se stane s tělem. Ale co s naší duší?

Já jsem o posmrtném životě vždy trochu pochybovala, zároveň jsem si ale, asi jako každý člověk, přála, aby existoval. Jedna příhoda, na kterou nikdy nezapomenu, udělala z toho přání jistotu.

Dědeček mi moc chyběl

Můj dědeček z matčiny strany se jmenoval Michal. Byl dost svérázný, často se s ostatními členy naší rodiny dostal do sporu, ale já jsem si s ním vždycky dobře rozuměla, asi nejlépe ze všech.

Zemřel v necelých sedmdesáti letech na infarkt, ale ještě se dožil mé svatby s Karlem a narození mého prvního dítěte. Když odešel na věčnost, moc se mi po něm stýskalo a chyběl mi. Pravidelně jsem proto chodívala k jeho hrobu a v duchu jsem s ním rozmlouvala.

Nechutné pomluvy

Měla jsem početné příbuzenstvo, a tak se často konaly různé oslavy, kam se sjelo hodně lidí. Na jedné takové letní oslavě s grilováním se probíralo všechno možné a nakonec došlo také na dědu Michala. Vůbec se mi nelíbilo, jak se o něm někteří lidé vyjadřovali.

Byla jsem z toho dost znechucená, navíc jsem věděla, že se v řadě případů jedná jen o zlé pomluvy.

Hádka na oslavě

Dlouho jsem mlčela, ale když ty řeči pokračovaly, začala jsem dědu bránit. Skončilo to docela ostrou hádkou, kdy jsem na ty největší pomlouvače hodně zvýšila hlas. Prostě mi povolily nervy.

Bylo to dané tím, že jsem se nemohla smířit, jak někdo vylévá špínu na člověka, kterého jsem měla ráda a který už několik let není mezi námi. Z oslavy jsem nakonec odešla předčasně a slíbila jsem si, že některým příbuzným se raději budu vyhýbat.

Zazvonil telefon

Druhý den po této oslavě jsem byla doma sama. Manžel a syn odjeli na fotbal a dcera měla rande s přítelem. Poklízela jsem v kuchyni, když náhle zazvonil telefon. Pevnou linku jsme stále měli, i když jsme ji už moc nepoužívali.

Než jsem stačila doběhnout do obývacího pokoje, kde se přístroj nacházel, zvonění zmlklo.

Ze záznamníku se ozvalo šumění

Až později jsem si všimla, že na záznamníku zůstala nějaká zpráva. Stiskla jsem tlačítko, abych si ji přehrála. V následující chvíli jsem zůstala stát v šoku.

Málem jsem omdlela, když jsem ze záznamníku slyšela jakési šumění a v něm zastřený hlas, který ale stoprocentně patřil dědovi Michalovi! Ne všem slovům bylo dobře rozumět, ale z obsahu sdělení bylo zřetelné, že mi děkuje, jak jsem se ho předchozí den zastala.

Hlas patřil dědečkovi

Nejprve jsem se domnívala, že se jedná o něčí hloupý žert jako reakce na včerejší hádku. Netušila jsem ale, kdo by mohl dědův hlas tak dobře napodobit. Podezřívat jsem mohla více lidí, protože lidská zloba a hloupost nemají hranice.

Přehrála jsem si ten vzkaz několikrát po sobě a nakonec dospěla k závěru, ze kterého mi běhal mráz po zádech. Hlas, který jsem slyšela, patřil opravdu dědovi Michalovi.

Předstíral svoji smrt?

Přemýšlela jsem, jak je to možné. Napadlo mě, že třeba tenkrát svoji smrt jen předstíral – jak by se ale dozvěděl o té včerejší hádce? Řekl mu to někdo z účastníků oslavy? Byl to samozřejmě nesmysl. Mozek se mi rozjel na plné obrátky, až jsem si musela vzít prášky na uklidnění.

Zpráva zmizela

Když přijeli domů manžel se synem, chtěla jsem jim vzkaz pustit bez předchozího upozornění. Stalo se však něco nepochopitelného – na záznamníku už žádná zpráva nebyla. Věděla jsem stoprocentně, že jsem ji nevymazala. Kam se tedy poděla? Nešlo mi to na rozum.

Vím, co jsem slyšela

Manžel se mě snažil uklidnit, že jsem pořád ještě rozhozená ze včerejší hádky a asi se mi něco zdálo. Já jsem si ale byla jistá tím, co jsem slyšela, jenže jsem neměla, jak mu to dokázat. Nakonec jsem to raději nechala být, aby mě ještě neměl za blázna.

Návštěva hřbitova

Další den jsem se rozhodla zamířit na hřbitov k dědovu hrobu. Tajně jsem doufala, že tam třeba najdu nějaký důkaz toho, že se se mnou předchozí den skutečně spojil.

Našla jsem důkaz

Jak jsem tam tak stála, všimla jsem si, jak z jedné umělé květiny, která tam byla ve váze na kamenné desce, pomalu opadávají květy.

To bylo pro mě potvrzením, že jsem ten vzkaz na záznamníku skutečně slyšela a že se mi děda více než dvacet let po své smrti ozval z onoho světa. Věřím tomu dodnes a nezáleží mi na tom, co si o mně myslí ostatní!

Zdena D. (59), Opava