Se synem Petrem milujeme houbaření. Při jednom z pobytů v lese nás však zastihla bouřka, při které jsme se ocitli v nebezpečí.

Přihodilo se to asi před deseti lety během léta. Obloha byla tehdy polojasná a vál příjemný vítr, což nám přišlo vhod. Manžel Mirek onemocněl, takže jsme vyrazili na houby se synem Petrem sami. Dařilo se nám a brzy jsme měli skoro plný koš.

Nečekali jsme to a těšili se, jak manžela překvapíme. Už se mi sbíhaly sliny na smaženici.

Obloha zčernala

Pomalu jsme se vraceli domů, když obloha najednou celá zčernala a zvedl se prudký vítr. V dálce silně zahřmělo. Bylo jasné, že bouřka je blízko, a my rychle koukali, kam se ukrýt. Po chvilce jsem spatřila starou hájenku.

„Petře, schováme se támhle,“ vybídla jsem syna, který sice není žádný strašpytel, ale bouřek se bojí.

Objevil se stařík s holí

Přidali jsme do kroku. Od hájenky už jsme byli zhruba padesát metrů, když se najednou odkudsi vynořil stařík s holí. Blesklo nám hlavou, že si asi taky vyšel na houby a hledá stejně jako my vhodnou skrýš.

Stařec se však náhle postavil před nás, něco huhňal a ukazoval přitom na hájenku, přičemž kýval ukazováčkem zleva doprava a evidentně naznačoval, abychom tam v žádném případě nechodili.

K zemi se skácel strom

Nebylo mu moc rozumět, z jeho gest, a hlavně vyděšeného výrazu v obličeji však mrazilo v zádech. Civěli jsme na něj asi minutu a nechápali, před jakým nebezpečím nás varuje. Záhy jsme ale pochopili. Udělali jsme totiž jen pár kroků a strnuli hrůzou.

Pouhých pár metrů před námi se skácel k zemi mohutný smrk, který zasáhl právě hájenku. Byla to rána jako z děla, jak kmen prorazil střechu a hájenku totálně zničil.

Jakoby se po něm slehla zem

Došlo nám, že kdyby nás stařík nepřibrzdil, byli jsme se synem v tu chvíli s největší pravděpodobností oba mrtví. Zachránil nám život. Obrátili jsme se, abychom mu poděkovali. Jenže ten dobrý muž už tam nebyl.

Dívali jsme se na všechny světové strany, ale stařec nikde. Jako kdyby se propadl do země. Vzápětí se spustil šílený liják, takže jsme po něm dál nepátrali a hledali náhradní úkryt.

Nakonec jsme zalezli pod kmen jednoho z vyvrácených stromů a tam bouřku přečkali.

Víckrát jsme ho už nepotkali

Déšť asi po dvaceti minutách ustal a my jsme konečně vyrazili domů. Nevím jak Petr, ale já po celou dobu vzpomínala na starého muže, který se tak záhadně vytratil.

Do lesa jsme po této příhodě zavítali ještě několikrát, ale záhadného staříka, který nás uchránil před tragédií, jsme v něm už nikdy nepotkali.

Martina J. (53), Mikulov