Jedináček je neštěstí, i kdyby to byl nejúžasnější chlap na světě. Musela jsem zpacifikovat jeho matku, která hrála v jeho životě vždy první housle.
Můj muž je jedináček. To je diagnóza a žádná žena s tím nic moc neudělá. Honza byl vymodlené dítě a jeho rodiče se v něm viděli, zejména jeho matka Vilma. Svého syna musela mít stále pod kontrolou.
I poté, co se oženil. Hned ráno volala, jak se mu spalo, co má k snídani, zda si vzal do práce svačinku… Taky mu připomněla čepici a šálu v zimě, v létě náhradní košili, kdyby se zpotil.
Když se nám narodilo první dítě, předhazovala mi, že její syn byl bezproblémovým dítkem, které neodmlouvalo, dobře se učilo, nenosilo poznámky. Jako by mi tím chtěla říct, že pokud bude naše dítě jen trošku zlobit, je to jen a jen moje vina.
Krkavčí matka
Když byl Honza mimo vliv matky, byl to skvělý muž, v její přítomnosti se ale proměnil v loutku, která uměla říkat pouze: „Ano, maminko! Ty máš pravdu, maminko!“ Bohužel jsme nebydleli daleko. Honzova matka v životě nepracovala, byla ženou v domácnosti.
Já se naopak do zaměstnání těšila, a jak byly našemu synovi Pepíčkovi dva roky, už jsem s ním běžela do jeslí. Bylo z toho pozdvižení. Tchyně mě osočila, že jsem krkavčí matka. Prý nám bude syna hlídat, aby měl pořádnou péči.
Konec slušnosti
Mého muže rychle zmanipulovala. Nedokázal jí odporovat. A tak jsem ji měla najednou doma. A bylo mi jasné, že v mé nepřítomnosti prošmejdí všechno – zda mám srovnané prádlo, jestli nikde není prach a špína…
Hrozné taky bylo, že mě bombardovala různými radami. Říkala jsem si, že tak to nemohu nechat. Myslela jsem si, že pomůže druhé dítě, tchyně nebude stíhat, věnovat se dvěma vnukům a ještě mě kritizovat. Mýlila jsem se.
Vilma byla neskutečná puntičkářka. Zvládala nejen Pepíčka, ale i o tři roky mladší Kačenku, v mezičase mě sekýrovala a mého muže rozmazlovala. V tu dobu jsem se potkala s kamarádkou, která byla vždycky známá tím, že si uměla poradit v každé situaci.
Na její radu jsem svůj přístup k Vilmě změnila. Vítala jsem ji s otevřenou náručí a tvrdila, že jde jako na zavolanou. Každý víkend jsme stáli v sedm ráno u jejích dveří a vydrželi na návštěvě až do setmění.
Snědli jsme, co se dalo, a ještě jsem si od ní vždycky půjčila, neboť jsem předstírala, že nevycházíme s penězi. Slušnost musela jít stranou. Prolézala jsem jí byt a nezapomněla chválit, jak má všechno krásně načančané. Občas jsem přitom něco upustila na zem.
Úžasná!
„Tvoje maminka je tak úžasná! Mám se od ní co učit!“ říkala jsem muži, když jsme se loučili. A pak jsem přišla s tím, že jsem nemocná a lékař mi doporučil lázně. Děti budou v péči babičky jistě šťastné.
Srdce mi přitom ale krvácelo, když jsem viděla nešťastné výrazy Pepíka a Kačky. Moc jsem na ně v lázních myslela, jak jim je asi těžko. Po mém návratu se tchyně u nás doma měsíc neukázala a do hlídání se už od té doby nehrnula.
Zdena (56), České Budějovice
