Suvenýr dovezený z exotické země v sobě skrýval negativní energii. Záhadná loutka připravovala lidi o rozum!
Můj o sedm let starší bratranec Luboš byl po celý život nadšeným cestovatelem. Pamatuji si, že už během dospívání podnikal s kamarády všelijaké čundry i několikadenní dobrodružné výpravy. Když se pak po listopadu 1989 otevřely hranice, plně toho využíval.
Zůstal starým mládencem, takže se na nikoho nemusel ohlížet. Byl zkrátka svým vlastním pánem. Luboš si vydělával dost peněz a mohl si tedy dovolit jezdit i do různých vzdálenějších exotických oblastí.
Občas jsme se o něho docela báli, protože zamířil i na skutečně nebezpečná místa. Pokaždé se však bez problémů vrátil.
Z cest vozil domů suvenýry
Z každé své cesty přivezl Luboš domů spoustu suvenýrů. Některé si nechával na památku on sám, jiné rozdával příbuzenstvu a kamarádům. Jednalo se o nejrůznější sošky, korálky, náramky a podobné šperky či jiné dárkové předměty.
Luboš byl neustále plný života a energie měl dostatek i v důchodovém věku. Pak se ale něco ošklivě změnilo. Po návratu z jednoho asijského státu se Luboš rychle a znatelně změnil. Začal se chovat nepředvídatelně.
Bál se lidí, míval halucinace, trpěl silnými migrénami, často odmítal se známými komunikovat. Dospělo to až do stadia, kdy téměř nevycházel z bytu.
Nečekaná smrt
Všichni jsme to připisovali jeho pokročilému věku, i když nikdy předtím se u něho žádné známky duševní choroby neprojevovaly. Události se pak ale bohužel vyvinuly nešťastným směrem. Měsíc po návratu z té osudné dovolené našli Luboše oběšeného. Byl to šok.
Nikdo neměl sebemenší tušení, proč dobrovolně ukončil svůj život. Jeho nečekaná smrt všechny hluboce zasáhla, včetně mě.
Podivnou loutku si vzala sestra
Po bratranci zůstala spousta věcí, včetně oněch suvenýrů z cest. Byla mezi nimi i zvláštní, tajemně vypadající loutka, kterou si přivezl právě z onoho posledního výletu do Asie.
Byla ze dřeva a měla podobu tanečníka s velkýma očima a zlatými náušnicemi v červeném kostýmku. Zaujala mě a chtěla jsem si ji vzít, ale předběhla mě moje mladší sestra Veronika.
Ta podobné zvláštnosti sbírala, proto jsem se s ní nijak nepřela a loutku jsem jí ponechala. V tu chvíli jsem ještě netušila, jak dobře jsem udělala.
Švagr si dělal starosti
Od Lubošova pohřbu neuplynulo ani čtrnáct dnů, když mi zavolal Aleš, můj švagr. Jeho hlas zněl velmi ustaraně. Líčil mi, jak se mu Veronika mění před očima. Připadalo mi to hodně podivné, protože moje sestra byla vždy silnou osobností.
Stejně jako bratranec Luboš, ani Veronika se nenechala jen tak něčím zlomit. Nyní to ale vypadalo, že se s ní děje něco podobného jako předtím s nešťastným Lubošem.
Málem jsem ji nepoznala
Veronika se uzavřela do sebe, povahově se úplně změnila. Z veselé ženské se stala tichá, smutná osoba. Když jsem ji o několik dní později navštívila, skoro jsem ji podle jejího chování nemohla poznat.
Vypadala jinak i fyzicky – hodně pohubla, pleť měla zašedlou a v očích měla podivné prázdno.
Skončila na psychiatrii
Během našeho rozhovoru mi Veronika sdělila, že se cítí divně a v noci nemůže spát. Připadala si, jako by ji někdo pronásledoval. Uprostřed povídání se náhle odmlčela a potom začala říkat úplné nesmysly.
Nevěřícně jsem na sestru hleděla a nechápala, co se s ní děje. Za další dva týdny ji musel švagr odvézt na psychiatrické vyšetření, protože Veronika už byla úplně mimo. Lékaři rozhodli, že nejlepším řešením bude dočasná ústavní léčba.
Začala jsem trpět vidinami
Využila jsem tak trochu příležitosti a od Aleše si půjčila onu loutku, kterou jsem sestře přenechala. Souvislost mezi duševním stavem bratrance i Veroniky a přítomností tajemné loutky jsem pochopila zanedlouho, když se i mně začaly dít podivné věci.
Vnímala jsem, že z loutky vychází záhadná negativní energie. Měla jsem několik zatmění před očima a úplných výpadků paměti. Začaly mě trápit deprese a úzkostné stavy. Měla jsem strach, kam až by to mohlo zajít, proto jsem se chtěla loutky co nejrychleji zbavit.
Řekla jsem o tom i Alešovi. Naštěstí to nepovažoval za hloupost a byl ochotný mi pomoci. Společně se švagrem jsme pak exotickou hračku odvezli za město a tam jsme ji zakopali hluboko do země.
Sestru jsem zachránila
Můj stav se zlepšil téměř okamžitě. Sestru Veroniku po třech týdnech propustili z léčebny a rovněž ona se začala rychle vracet k normálu. Loutku doma nijak nepostrádala. Až po několika měsících jsme jí s Alešem řekli o svém podezření, hraničícím s jistotou.
Veronika s tímto názorem souhlasila. Mrzelo nás jen to, že na nebezpečnou hračku doplatil bratranec Luboš. Já jen doufám, že tu prokletou loutku nikdo za městem nevykope a nestane se její další obětí.
Lucie B. (63), Sokolov