Rozvedla jsem se, přišla o milovanou psici, děti vyletěly z hnízda. Nevěděla jsem, co bude dál a jak naložit se svým životem.
Poslední rok jsme už na sebe jenom křičeli. Nedokázali jsme kolem sebe projít bez rozčilování či štiplavých poznámek. Byla to muka, neshodli jsme se ani na tom, co bude k snídani. Hádky střídaly ještě prudší hádky.
Připadalo mi, že nemáme ani hezké vzpomínky, že i to, co se stalo v minulosti a co mi donedávna připadalo milé, bylo ve skutečnosti ubohé a hloupé. Můj táta mě tehdy prosil, ať se nerozvádíme, ať to všechno ještě přehodnotíme.
„Luboš je fajn chlap, máte se přece rádi, je škoda to takhle zkazit,“ hučel do mě. Jenomže já jsem měla pocit, že už ani přesně nevím, co je vlastně to záhadné mít rád. Znala jsem jenom nenávist a pohrdání. Rozvod byl nevyhnutelný.
O děti jsme válku vést nemuseli, byly už dospělé, a neprali jsme se ani o majetek, byt zůstal mně a Luboš si vzal auto a chatu, víc jsme toho neměli. Nepočítám-li ovšem Majdu.
Co bude dál?
Majda byla psice, nádherná fena kokršpaněla zlaté barvy. Oba jsme ji zbožňovali. Tady byla dohoda vyloučena. Tušila jsem, že se o fenu bude tvrdě válčit, a taky že ano. A já jsem, jako už tolikrát a v tolika věcech, prohrála. Ukřičel mě.
Byla jsem absolutně vysílená a docházely mi argumenty. Když připínal Majdě řemínek na obojek, vklouzl do bundy a bez pozdravu práskl dveřmi, sesula jsem se k zemi a pochopila, že odteď nevím, jak naložím se svým životem. Co bude dál?
Přišla jsem o manžela i o milovaného psa, děti vyletěly z hnízda, peněz se mi zoufale nedostávalo. Co se mnou bude? Pohled mi padl na Majdinu misku s vodou a rozplakala jsem se nahlas jako děcko.
Hrubá chyba
Asi za dva měsíce jsem se osmělila a zatelefonovala, zda by mně Luboš nepůjčil Majdu aspoň na procházku. Neměl námitek. Záhy jsem to zkusila znovu, opět mu to nevadilo. Zajímavé, po jisté době jsme se již dokázali na některých věcech domluvit.
Vzpomněla jsem si, jak mi táta radil, ať si zkusíme si dát přestávku, že to prý někdy pomáhá. Mávli jsme nad tím rukou. Přitom měl nejspíš pravdu. Když jsem pak jednou Majdu po procházce vracela, otevřela mi Lubošova nejnovější blondýna. Povídá:
„Hele, vemte si ji. Prý ji chcete. A mně leze na nervy. Nemá mě ráda. Rozkousala mi dva svetry. No řekni něco, Luboši.“ Můj bývalý muž v pozadí smutně přikývl. Pocítila jsem takový záchvěv štěstí, až se mi zatočila hlava.
Když jsem vyběhla s psicí ze dveří, všimla jsem si, že se Luboš za námi dívá z okna. Naše oči se setkaly. Mrzí mě to, řekla jsem mu na dálku a beze slov. Asi jsme udělali hrubou chybu. Ale s Majdou po boku vydržím všechno.
Anna (66), Svitavy