Moje máti dělala vše nejlépe. Alespoň nám to stále předhazovala. Je fakt, že u nás bylo vždy příkladně uklizeno, vyžehleno i uvařeno. Přesto ji táta opustil.

V dětství jsem v ní měla vzor dokonalé hospodyně. Jako malá jsem to ještě nedokázala dostatečně ocenit, ale vnímala jsem, že je neustále vzorně uklizeno, navařeno, napečeno, že míváme dvě teplá jídla denně.

Ale i tak se moji rodiče rozvedli, otec od mámy odešel za jinou ženou. Máma ho za to nenávidí ještě dnes, jako by stále nemohla pochopit, jak je možné, že zrovna od ní, vynikající hospodyně a nesmírně pořádkumilovné ženy, utekl manžel.

Kopírovala jsem ji

Dřív jsem to viděla jejíma očima. Teď po letech, kdy se mi vlastně stalo totéž, ale začínám život vidět trochu jinak… Musela jsem spolknout hodně hořkou pilulku. Dlouho jsem se sama sebe jen v duchu ptala: „Proč? Za co? Co jsem udělala špatně?

Jak je možné, že vařím, peču, uklízím, okna mám nejčistší a zahrádku nejrozkvetlejší z celé vesnice, a on to vůbec neocení? A ještě si zmizí?“ Dlouho jsem prostě nebyla vůbec schopná pochopit, proč se vztah, kterému jsem dala vše, stejně nepovedl.

Všichni mi záviděli

S Jardou jsme se brali poměrně mladí a brzy po svatbě se narodila Anežka. Všechno vypadalo báječně. Prožívala jsem nejkrásnější roky svého života. Byla jsem nesmírně zamilovaná do manžela a radovala se z krásné, zdravé holčičky.

Bydleli jsme v příjemném venkovském domečku, který jsem zdědila po babičce, a díky manželovým slušným výdělkům jsme ho brzy zrekonstruovali, takže jsme se těšili i z pěkného a pohodlného bydlení.

„Jo, ty jsi měla, holka, kliku,“ říkávaly mi kamarádky a já byla pyšná. Ani mě nenapadlo, že něco dělám špatně, nebo že takhle skutečný život nevypadá. Zdánlivě nám nic nescházelo.

Jako posedlá

Jediný zdroj problémů jsem byla já sama, ale tehdy jsem si to vůbec neuvědomovala. Byla jsem na mateřské dovolené, vstávala jsem v pět ráno a chodila spát před půlnocí.

Přitom Anežka byla klidná holčička a spinkala moc dobře, ale já měla pocit, že kdybych si přispala, péči o domácnost bych nezvládla. Chtěla jsem mít všechno v nejlepším pořádku, vytvořit útulný domov, v němž by se manžel cítil po příchodu z práce jako v ráji.

Všechno v pořádku

Vytírat a luxovat je potřeba každý den, zvlášť když je v domě batole. O utírání prachu a mytí koupelny a toalety ani nemluvě. A když se zvenku okna domečku blýskají čistotou, člověk má pak dobrý pocit. Práce na zahradě dá zabrat, a co teprve vaření…

Pro dítě dětské jídlo, pro manžela pořádné, chlapské. Následuje mytí nádobí a večerní vytírání podlah. Takovou únavu, kterou jsem cítila na mateřské „dovolené“, jsem nikdy v životě nezažila.

„Miláčku, vykašli se už na to a pojď si ke mně sednout,“ slýchala jsem často od manžela. Jenže já bych bývala neměla klid, dokud bych neměla vše perfektně dodělané, a tak jsem ho zanedbávala.

Špatné priority

Díky špatnému programu v hlavě jsem si myslela, že „mít naklizeno“ je to nejdůležitější v životě. Roky utíkaly, dřela jsem doma i na zahradě od rána do večera, ale neměla jsem pocit, že by mě za to Jarda obdivoval.

Naopak jsme se sobě vzdalovali a vlastně si už ani neměli co říci. Čím dál častěji říkal: „Nech už toho věčného pobíhání kolem sporáku. Co kdybychom si vyšli i s Anežkou na večeři?“ To mě vyděsilo:

„V žádné restauraci neuvaří pro Anežku tak bezchybné jídlo jako já, plné vitaminů a minerálů. Kdepak, doma se jí nejlíp, člověk ví, co do jídla dal,“ odmítala jsem. Tohle totiž vždycky říkala moje máma. Ani později to nebylo lepší.

Pořád jsem úzkostlivě všechno drhla. Anežka vyrůstala v čistém domově, ale, jak jí léta naskakovala, kroutila nad vším hlavou. Můj veškerý čas tak pohltila domácnost, která díky tomu byla jako z cukru.

Ne tak mé manželství, ale já to ve své urputnosti vůbec nevnímala. Řešila jsem jen povrchní věci. Když jsme šli na návštěvu k jiným manželským dvojicím, jediné, co jsem vnímala, bylo, že žádná z nich neměla doma tak vzorně uklizeno jako já.

Najednou byl pryč

Pak přišel šok: „Jano, odcházím, s tebou to není život. Je mi úplně jedno, jestli je ubrus vypraný dnes, nebo předevčírem. Chci ženu, a ne uklízecího robota!“ Můj milý si našel milenku a odešel k ní.

Ta sice moc neuklízela, spíš tedy vůbec, toho se prý nakonec ujal můj exmanžel, zato s ní byla legrace ve všech směrech!

Vzdalovala se mi

Od té doby jsem zůstala sama jen s dcerou. Ale i ta se mi začala vzdalovat a čím dál častěji zůstávala u táty. Dnes už je vdaná paní a sama má holčičku. Za mnou ale skoro nepřijdou.

„Víš, mami, nechci celou dobu trnout, že by ti třeba Anička mohla doma udělat nepořádek,“ řekla mi jednou a mně v té chvíli došlo, jak hloupě jsem svůj život prouklízela.

Jana N. (56), Hradec Králové