Když jsem na prahu padesátky potkala Jindru, myslela jsem, že se stal zázrak.

Napřed jsem se ke vztahu nechtěla upínat, ale on mne svojí láskou přesvědčil. Bohužel teď, po čtyřech letech, o tom začínám pochybovat. S Jindrou jsme se seznámili, když jsme byli oba nějakou dobu po rozchodu.

Já si prošla velmi bolestným rozvodem, koncem mileneckého vztahu a velkým zraněním. On to měl podobně, jen si tím prošel o něco dříve. Dvě poraněné duše se potkaly.

Zpočátku jsme to brali spíš jako kamarádství s výhodou. Já se obávala dalšího zklamání, a navíc jsem nebyla zrovna jeho typ, jak mi sdělil.

Rozumíme si

Jsem štíhlá, mám menší ňadra a Jindra se tím od začátku vůbec netajil. „Když se objeví nějaká pěkná baculka, tak nevím, nevím,“ utahoval si ze mě. Jenomže pak jsme zjistili, že si obrovsky rozumíme. Prostě život. Posun. A najednou totálně obrátil. „Miluji tě, jsi žena, kterou jsem hledal!“ utvrzuje mě každou chvíli.

Žárlím na jeho filmy

Já ale nevím, jestli mohu věřit. Dřív můj vzhled hanil, tedy proporce, a teď najednou říká, jak jsem krásná. Přiznává ale, že nemám vše, co se mu líbí. Vím, že tajně kouká na porno. Žárlím a vzrušuje mě to zároveň. Vím, že jako parťáci nemáme konkurenci. Sex je neuvěřitelný pro oba.

Zmítám se v nedůvěře

Ale mě žere furt to z minulosti. To, že myslí na jiné. On ztrácí trpělivost. Nechápe, proč mu nevěřím. Jsem pěkná, vzdělaná, sportovkyně, ale už si vůbec nevěřím. Jediné, co už řeším, je, že nemám dost velká prsa. Nevěřím mu.

Jako by mi byl i odporný, a zároveň ho nechci opustit. Prostě je nám spolu jinak moc hezky. Jsem snad blázen?

Naďa O. (54), Most