Zatímco se moje spolužačky zamilovávaly do kluků ze třídy, já jsem zůstávala ledově chladná. Hledala jsem kohosi výjimečného.
Uviděla jsem ho v den, kdy se vdávala moje sestřenice Bětka. Svatbu pojala má rodina jako velkou událost. Týdny předtím jsme chodily s mámou a babičkou ke švadleně, a dodnes jsem přesvědčena o tom, že moje dlouhé šaty z růžové krajky byly opravdu noblesní.
Jenže jsem byla nezajímavé dítě, neopeřené ptáče. A jemu, když jsem ho prvně uviděla, bylo jednadvacet!
Budu ho nenávidět!
Vysokoškolák. Vůbec mě nevnímal. Když mě moje matka představila, naklonil se ke mně s krásným úsměvem a řekl mi: „Nazdar, maličká.“ Můj úsměv zmrzl. Zapomněl na mě vteřinu poté, co jsme si stiskli ruce. Měl spoustu práce:
oslňoval dívky a ženy, což se mu dařilo na jedničku. Přála bych si protančit s ním celý večer, ale bylo to nemožné, absurdní. Vrhala jsem jeho směrem úpěnlivé pohledy, samozřejmě zbytečně.
Rozhodla jsem se, že když ho nemůžu milovat, budu ho tedy alespoň nenávidět. Kromě toho jsem se utěšovala tím, že už se neuvidíme.
Vedl se za ruku s jinou
Když se sestřenici narodilo o čtyři roky později miminko, uspořádala velikou oslavu. Pozvala spoustu příbuzných a známých na chatu. Bylo léto a vypadalo to, že prožijeme nádherný den. Jediná ze všech jsem se třásla jako osika.
Bylo víc než pravděpodobné, že se tam setkám s Ním, synem nejlepších přátel Bětčiných rodičů. Oblékla jsem si světle modré šaty. Chata napůl schovaná v lese, v popředí sametová louka lemovaná línou řekou.
Řekla jsem si, že v tak nádherné krajině možná opravdu prožiji docela hezké chvíle, a pak jsem ho uviděla. Nedíval se na mě, jak jinak, vypadal šťastně a vedl za ruku vysokou tmavovlásku. Něco si špitali.
Odpotácela jsem se dál do lesa, sedla jsem si do trávy a zhluboka dýchala, abych se vzpamatovala.
Byl ženatý!
Když jsem se pak nenápadně vmísila mezi ostatní, nikdo z nich si snad nevšiml, že mám červené oči. Potom se otevřelo šampaňské a všichni si přiťukávali. Když jsem cinkla svou sklenkou o jeho a podívala se do těch nádherných hnědých očí, povídám mu:
„Pamatuješ si na mě?“ Vypadal bezradně. „Malá holka v růžových krajkách,“ poradila jsem mu. „Asi jsi byla ještě malá. Ale teď vypadáš báječně. Dovol, abych ti představil svoji ženu Romanu.“ Oženil se.
Toho dne jsem se rozhodla, že budu nucena udělat nad mužem svého života kříž, ale bolelo to jako čert.
Setkání u kadeřnice
Roky letěly, vystudovala jsem vysokou ekonomickou a získala příjemné zaměstnání v bance. Vlastně mi nic nechybělo, jen ten soukromý život byl takový nijaký. Bilance činila dva vážné vztahy a dva pekelné krachy.
Bylo mi čtyřiadvacet, když jsem vešla do toho luxusního kadeřnictví v centru. Byla jsem objednaná ke své kadeřnici Petře, pozdravily jsme se, a během doby, kdy mě stříhala, se vedle posadila další zákaznice. Přišla ji „načančat“ samotná nová majitelka salonu.
Padlo slovo rozvod!
Zběžně jsem si ji prohlédla. Byla to ona! Ta tmavovlasá divoženka, která mi ukradla životní lásku. O mnoho let starší než tehdy na chatě. Všimla jsem si drobných vrásek, bezstarostná mladistvá krása se vytratila. Vypadala unaveně a zklamaně.
Povídaly si, a protože jsem natahovala uši, jak to šlo, zaslechla jsem slovo rozvod. Hučel fén, některá slova jsem si musela domýšlet, ale obsah rozhovoru byl jasný. Srdce se mi divoce rozbušilo.
Můj princ byl najednou volný, jenomže já jsem si ani nepamatovala, jak se jmenuje příjmením, nevěděla jsem, kde bydlí, kam chodí do práce.
Měla jsem ho plnou hlavu
Připadala jsem si jako zamilovaná holčička z mateřské školy. Zastavila jsem se ve své oblíbené kavárničce, dala jsem si sklenku vína a přinutila se uvažovat jako normální dospělý člověk.
Toho chlapa v podstatě vůbec neznám, je pro mě úplně cizí, a fakt, že se rozvedl, mě nemusí zajímat. Proč by měl? Ale usnout jsem nemohla. Zneklidňovalo mě, že se nikdy nenajdeme, že nebudeme spolu, i když bych si to tolik přála. Zakázala jsem si na to myslet.
Překvapení
Blížily se moje pětadvacáté narozeniny, byl krutý, nelítostný, studený únor. Mé narozeniny se vždycky slavily na chalupě, ale když jsem tam tehdy přijela, bylo to tam tiché a pusté. Jakmile jsem odemkla a vešla do kuchyně, někdo rozsvítil a zařval:
„Narozeniny!“ Ukázalo se, že se uvnitř poschovávalo zhruba čtyřicet lidí. Příšerně jsem se lekla.
Konečně spolu
Pak jsem vytřeštila oči. Ano, byla tu sestřenice, její rodiče i rodina, se kterou se odedávna přátelili – i s Ním. Myslela jsem, že už ho nikdy neuvidím. Postavil se do zástupu gratulantů, a když mi stiskl ruku, povídá:
„Ta růžová krajka, já vím. A pak… modré šaty.“ Pomyslela jsem si, že tolik štěstí se snad ani nedá unést. Postupem času jsem zjistila, že dá.
Lucie N. (56), střední Čechy
