Jako dítě jsem ty problémy neměla. Až když jsme se přestěhovali do strašidelného domu, začali mě nejspíš ovládat zdejší duchové.

Moje dětství bylo klidné. Byla jsem dítě, které večer zalehlo do postele. Spala jsem celou noc jako dudek. Bylo velké překvapení pro všechny, když jsem se, po našem přestěhování do krásného starého domu s velkou zahradou, začala chovat jinak.

Bloudila jsem v noci po domě

Ve čtrnácti letech jsem byla v tom nejcitlivějším věku. V noci jsem náhle bloudila ve spánku po domě a pokoušela se jít ven. Maminka, která měla lehké spaní, se naštěstí vždy probudila a zabránila mi v tom. Ráno jsem si nic nepamatovala.

Matka mi tvrdila, že jsem se na ni dívala jako na cizího člověka a říkala cosi, čemu vůbec nerozuměla. Jako bych mluvila jinou řečí. Nemohla mě prý přimět, abych si lehla zpátky do postele.

Posedlá démonem?

Nejvzpurnější jsem byla při úplňku. Toto moje noční bloumání mi potvrdila i mladší sestra, která se mnou spala v pokoji.

Poté, co se několikrát v noci probudila a já stála u její postele a svítily mi prý oči, se mnou odmítla sdílet společný pokoj, zalehla večer do manželské postele mezi otce a matku a nenechala se vyhnat.

Při sebemenším pokusu přesunout ji do pokoje ke mně ztropila hysterický výstup. Tak se mě bála!

Silné pouto

Sny, které jsem v noci měla, se opakovaly. Zahrada našeho domu ožila, byla plná světel a lidí, nebo přesněji řečeno bytostí, které byly oblečeny starodávně, leč bohatě. Nadšeně mě vítaly.

Tančili jsme, bavili se, hrála hudba, pobíhali kolem psi, slyšela jsem ržát koně a řinčet kola jedoucího kočáru. Cítila jsem se šťastná, mezi svými. Jako by to byla nějaká moje rodina. Cítila jsem silné pouto, které se táhlo kdoví odkud a odkdy.

Ve chvíli, kdy se blížilo ráno a nový den, mi to rvalo srdce. Probouzela jsem se s pocitem smutku a opuštěnosti a večer se nemohla dočkat, až budu zase spát. Celé dny jsem tak probloumala a snažila se je nežít, ale přežít. A to nebylo dobré.

Dům jako každý jiný

Bylo zajímavé, že v průběhu dne – když byl náš dům plný lidí – se zdál jako každý jiný dům. Žádná nadpřirozená aktivita se neděla. Jakmile jsem ale zůstala v domě sama, okamžitě prostor ožil. Duchové brali zřejmě jako samozřejmost, že o nich vím.

Ačkoliv se zdál dům nádherný, maminku posedla touha se odstěhovat. Možná cítila svou intuicí nebezpečí. Chtěla z toho domu kamkoliv. Hlavně aby to bylo rychle. A to se jí také podařilo. Nastěhovali jsme se do nového panelového domu uprostřed města.

Tam jsem spala tvrdě, beze snů a dlouho. Apatie a zasněnost byly ty tam. Jako bych se probudila z nějakého zakletí. Matka mě chodívala zpočátku v noci kontrolovat. Já se ale prý ani nepohnula, natož abych vstala a procházela se. A to i tehdy, když byl úplněk a svítil mi rovnou do postele.

Kamila J. (60), Zlín