Nikdy jsem nevěřila na pověry ani na zázraky. Přesto jsem jeden zažila na vlastní kůži. To když mi po těžkém úrazu pomohla tajemná energie svatého místa.

Mám tetu, která je velmi zbožná. Celý život chodí do kostela a modlí se. Věří na zázraky a za všechno, co se jí v životě povedlo, děkuje Bohu a andělům. Já se tomu vždy posmívala a říkala jsem jí, že je blázínek.

Teta Anežka ale pokaždé zdvihla prst a varovně mě jím kárala, že jednou přijde chvíle, kdy se i já přesvědčím. A ta chvíle nakonec opravdu přišla.

Léčivé místo

Když mi bylo šestačtyřicet, utrpěla jsem při autonehodě ošklivý úraz. Skončila jsem na čas dokonce na vozíku a lékaři mi nedávali velkou naději, že budu zase normálně chodit. To byla chvíle pro tetičku Anežku.

Dávala mi tolik síly a víry, úplně jsem se na ni úplně upnula. Až jsem začala věřit, že je snad sama svatá! Nepřestala mi totiž opakovat, že se na nohy zase postavím. Nepřestala doufat a hlavně hledat.

Přestože už byla v té době postarší a sama už měla jisté zdravotní problémy, vozila mě autem po všech možných i nemožných místech, ke kterým se vázalo nějaké zázračné uzdravení. Pila jsem vody z léčivých studánek, nebo si v té vodě omývala nohy. Nic nepomáhalo.

Až jednou si teta někde si přečetla o zázračném místě, které pomáhá zejména lidem, kteří mají problémy s pohybovým ústrojím. Moc jsem si od toho neslibovala, ale vyrazila jsem. Tentokrát na hrad Potštejn u Vamberka.

Anežka byla vyzbrojená informacemi, které by snad samy od sebe přinutily mrtvého z hrobu vstát.

Po schodech!

Hned mi řekla, že tahle zřícenina je jedinečná a má velký poklad. Svaté schody, ve kterých byly zazděny ostatky svatých. V minulosti a prý i dnes přicházejí na hrad lidé a stoupají po nich vkleče až nahoru. Energie místa je prý obrovská.

Říkala jsem si, že tohle je vážně šílenství. Vždyť já jsem v té době chodila jen stěží o berlích, už jen výstup na hrad pro mě byl náročný. A co teprve tam? Budu za blázna, co se plazí po schodech! Budou si mě fotit turisté! Anežka byla neoblomná.

K hradu jsme horko těžko došly a tam jsem musela kleknout na schody a sunout se vzhůru.

Modré světlo

Kolena jsem měla odřená a celá bolavá, ale večer jsem si říkala, že se mi jinak ulevilo. V noci jsem měla zvláštní sen. Zdálo se mi, že lezu po těch schodech k nějakému modrému světlu. Sen jsem vyprávěla Anežce, a ona v něm viděla hned boží znamení.

„Musíme tam jet znovu!“ zavelela. Za týden jsem tam tedy lezla po kolenou zas. I když kolena bolela a šokovaní turisté si mě fotili, já to nevzdávala. Bolestí jsem měla chvílemi pocit, že to světlo nahoře opravdu vidím.

Večer jsem znovu usnula unavená a tentokráte se mi zdály sny o létání. Druhý den, až na odřená kolena, jsem cítila v nohou sílu. A to mi vlilo do žil naději. Dva roky jsem na hrad pravidelně jezdila a lezla, až jsem se nakonec na nohy vážně postavila.

Jenom nevím, jestli to bylo tím, že jsou ty schody opravdu zázračné, nebo jsem si to zlepšení vysportovala.

Lenka (53), Jihlava