Neviděla jsem, co bylo zřejmé na první pohled. Přítel si ze mě udělal kampeličku a kamarádka mě utvrzovala v domnění, že je správné mu pomáhat.
Nikdy jsem nepatřila k nějakým kráskám, za kterými by se muži na ulici otáčeli. Patřila jsem spíš k takovým těm nenápadným dívkám, kterých si vůbec nikdo nevšimne. Příliš jsem si to nebrala, ale samozřejmě jsem i já toužila po lásce a partnerovi.
Byla jsem jen myška
Můj první muž mi dokonce říkal Myško. Zprvu v dobrém a později spíš ironicky a pohrdavě. Po rozvodu na naše děti sice platil, ale nijak je nevyhledával. To moje kamarádka z práce byla jinačí formát.
Dvakrát šťastně rozvedená, jak sama říkala, a k tomu stálý partner a tajný milenec. Zprvu jsem si myslela, že přehání, ale opak byl pravdou. Přítel jí i po několika letech vztahu nosil domů kytky a milenec za ní klidně chodil do práce na kafe.
Byl to náš vzdálený kolega z jiné provozovny. O mnoho let mladší než Martina a taky o trochu jednodušší, řečeno taktně. „Ale má jiné kvality,“ tvrdila a významně při tom mrkala.
Měla jsem ji ráda
Byla plná elánu a optimismu. A byla to ona, kdo mě neustále přesvědčoval, abych si někoho našla. Jenže kde? „Tobě se to říká. Jsi hezká a sympatická. O mě nikdo nestojí,“ povzdychla jsem si a Martina hned navrhla, že mě vezme do společnosti.
„Domů sama nepůjdeš, uvidíš!“ slíbila a svému slibu dostála. Byla to oslava narozenin nějaké její známé. „Ne aby sis koupila něco šedivého nebo béžového. Tyhle dvě barvy máš zakázané!“ řekla rezolutně.
S malou dušičkou jsem se vydala na nákupy, které jsem bytostně nesnášela. Styděla jsem se, když mi prodavačka vlezla do kabinky, aby mi poradila.
Seznámení šlo nějak moc hladce
Byla jsem už úplně vyčerpaná, když jsem natrefila v jednom malém butiku na poklad. Milou paní v mém věku, která skoro nemluvila. Mlčky mi podala několik šatů na ramínkách a rukou pokynula ke kabince. Šaty jsem si vybrala hned. Jemně zelenkavé a hodně drahé.
Byly ale opravdu krásné! Pochvalu jsem dostala i od Martiny, což mi notně zvedlo sebevědomí. Neuplynula snad ani hodina té oslavy a já už se nenuceně bavila s jedním z hostů. Sympatickým pánem, odhadem asi jen o pár let starším.
S Martinou se prý znal z minulosti a hovořil o ní velmi hezky. Líbil se mi hned na první pohled, natož na ten druhý a při třetím jsem už měla na nose pověstné růžové brýle. Zamilovala jsem se. Úplně bezvýhradně a nekriticky.
Prý musím něco obětovat
Nezajímalo mě, čím ten pán je ani zda není ženatý. Zajímalo mě jen to, kdy mě zase pohladí po ruce a kdy se mi zadívá do očí. Byl tak moc hezký! Tedy v mých očích, samozřejmě. Doprovodil mě až k domu a na rozloučenou políbil.
Druhý den jsme se opět setkali a už se snad ani nerozloučili. Stal se z nás pár. „Libuško, není mi to příjemné, ale nemohla bys mě založit?
Měl jsem nějaké výdaje s autem a teď se mi rozbil kotel, v té zimě…“ zeptal se mě a já ho hned politovala, že se potýká s takovými starostmi. Dala jsem mu deset tisíc, ale nakonec se ukázalo, že potřebuje víc. Ochotně jsem mu postupně půjčila skoro sto.
Martina mě v mém rozhodnutí podporovala. Prý musím pro tak krásný vztah něco obětovat!
Neměla jsem to slyšet
To už u mě bydlel, protože ten kotel byl stále rozbitý a nový by stál majlant. Když Přemek onemocněl, pečovala jsem o něho jako o miminko. Byla jsem tak šťastná, že ho mám! Vůbec mě nenapadlo, abych po něm chtěla nějaké peníze na domácnost.
Až pár děsných vět, které jsem zaslechla po návratu ze zaměstnání, mi otevřelo oči. „No neboj, já si jí řeknu, peněz má ještě dost.“ Strnula jsem za dveřmi a poslouchala, co bude dál. Mluví o mně? A s kým? Vtom jsem uslyšela hlučný smích.
Mohla to být jen moje kamarádka Martina. I přes telefon bylo zřejmé, že se ti dva spolu domlouvají. A taky že mají ze mě legraci.
Zkusil to znova
Odplížila jsem se do koupelny. Udělalo se mi úplně na omdlení. „Ty už jsi doma? Ani jsem tě neslyšel přijít. Libuško, že mě založíš. Volali mi z pojišťovny, že jsem neuhradil pojistku. Stačilo by jen pět tisíc,“ řekl vemlouvavě a hnal se mě do té koupelny políbit.
Vyhodila jsem ho
Utřela jsem si slzy, zadívala jsem se mu do očí a řekla: „Vypadni! A pozdravuj Martinu!“ To bylo poslední, co ode mě slyšel. Vypadl z bytu jako cukrář! Ani s Martinou jsem se už potom neviděla. Nechala jsem se přeložit.
Přišla jsem o svoje růžové brýle, ale našla svobodu a klid. Na oslavu rozchodu jsem si zašla k té hodné prodavačce pro další krásné šaty. Ještě že mě nepřipravil o veškeré peníze. To abych se mohla seznámit s někým poctivějším!
Lenka V. (62), Plzeň