Babička Jarmila mi vždycky říkala, že jsem jako ona. Význam těchto slov jsem pochopila až ve chvíli, kdy zemřela.

Když jsem byla malá, babička Jarmila mi často opakovala, že jsem jako ona. Tehdy jsem to nechápala. Dneska mi to už dává větší smysl.

Vnitřní hlas

Po smrti milované babičky jsem totiž okamžitě poznala, že se něco změnilo. Když babička zemřela, pocítila jsem, že ve svém těle nejsem sama. Od jejího úmrtí jsem začala slýchat vnitřní hlas, který mě chrání před nebezpečím.

Začala jsem také mívat vidiny o událostech, které se doopravdy stanou. Babička Jarmila ke mně tíhla nejvíc ze svých vnoučat. Často jsem jí sedávala na klíně a ona mi vyprávěla různé příběhy.

Třeba o tom, že vidí budoucnost nebo že umí ochránit své blízké před různými hrozbami. Jak přesně to dělala, to mi vlastně nikdy neřekla. Vyprávění pokaždé končilo stejně. „Jsi jako já a jednoho dne to pochopíš.“

Tělo jako led

Vše začalo, když babička zemřela. V době její smrti jsem byla pracovně mimo město. Pamatuji si, že byla středa a právě odbíjelo pravé poledne. Celé moje tělo bylo studené jako led a já se vůbec necítila dobře.

Když mi sestra volala, že babička zemřela, pochopila jsem svůj stav. Pár týdnů po její smrti jsem měla jet s přáteli na hory. Byla to dlouho domluvená akce.

V den odjezdu jsem ráno vstala z postele a v hlavě se mi ozvalo hlasité: „Nesmíš tam jet!“ Byla to myšlenka, kterou jsem nedokázala zaplašit. Zvučela mi v hlavě tak dlouho, až jsem nakonec přátelům volala, že nejedu.

Později jsem se dozvěděla, že cestou měli nehodu a polovina z nich skončila v nemocnici. Svému vnitřnímu hlasu jsem hned poděkovala.

Svatbu jsem zrušila

Asi rok po babiččině smrti jsem si měla brát svého přítele Emila. Týden před svatbou se hlas ozval znovu: „Nesmíš si ho vzít!“ A já byla zmatená. Uvažovala jsem nad tím, že ten hlas budu ignorovat. Byla jsem přesvědčená, že Emil je ten pravý a jsme si souzeni.

Dlouho jsem věřila, že se vezmeme. Nakonec z toho přece jen sešlo. Emilovi v průběhu zkoušení obleku vypadla fotka malé holčičky. Byla to jeho dcera, kterou mi zatajil. Ukázalo se, že mě roky podváděl. Pak jsem občas začala vídat i budoucnost.

Jednalo se jen o malichernosti. Pak jsem měla dokonce i vizi, že cestou do práce píchnu. Vzhledem k tomu, že jsem neměla na výběr, do auta jsem usedla. Píchla jsem přesně na místě ze své vidiny.

Mimořádný dar

Myslím si, že mi babička jako dítěti chtěla říct, že až umře, její schopnosti přejdou na mě. Teď už mi mnohem víc věcí dává smysl. Občas mě třeští hlava tak, že mám pocit, že mi pukne. Věřím ale, že je to schopnost, díky které mohu dokázat velké věci.

Radka S. (51), Poděbrady