První svatba byla z nutnosti. Druhá vyústila v katastrofu. O třetí jsem ani nesnila. Ale osud to zařídil jinak.

Vyrostla jsem v menším městě, takže v podstatě po dovršení osmnáctin jsem vnímala, že bych měla jít pod čepec, jak se říká. Měla jsem chlapce, Rosťa se jmenoval. Když mne požádal o ruku, okolí ani nemyslelo, že by to skončilo jinak než veselkou.

Nakonec jsem se vdávala v 19 letech, za devět měsíců přišla na svět dcerka Simonka.

Nepovedlo se

Jenže brzy se náš vztah začal hroutit. Měli jsme jiné zájmy, já chtěla chodit za kulturou nebo jezdit na výlety, Rosťa byl rád doma. Hodně pracoval, to se mu nedá upřít, ale tím spíš jsme spolu netrávili společný čas. Ovšem rozvádět se?

To přece na tom malém městě nešlo, taková ostuda by to byla! Žili jsme spolu ještě další tři roky. Pak jsme se rozvedli.

Myslela jsem, že je to on

Nemohu si na Rosťu stěžovat, co se týče financí, ovšem byla jsem na dceru sama. Takže nebyl moc čas někam chodit, abych potkala někoho nového. Přesto se něco stalo. V obchodě jsem se míjela s jedním mladým mužem. „Vídám vás tu často, ale před tím vůbec.

Vás bych si pamatoval,“ zalichotil mi. Tehdy jsme šli na kafe. Můj druhý osudový muž se jmenoval Milan. Po roce chození jsme se s Milanem vzali. Odstěhoval se k nám a já doufala, že konečně budu mít spokojenou rodinu. Po půl roce od sňatku Milan ztratil práci.

Druhé manželství nebylo výhrou

Střídal zaměstnání, za která nebylo moc peněz. Tak moc se mi nechtělo přiznávat, že jsem se opět spletla. Dokonce jsme se jednou tak pohádali, že jsem sbalila věci a s dcerou odešla k rodičům. Sami tehdy uznali, že se musím znovu rozvést.

Se Simonkou jsme se poté vrátily do bytu, kde jsme zase byly samy. Bylo mi skoro 30 let a byla jsem sama. Dítě mi rostlo před očima, ale já se honila za penězi, abychom měly alespoň standardní život. Pozvánky na schůzky jsem odmítala.

Říkala jsem si, že to dopadne stejně. Jednoho dne si mne ale pozvala maminka na kafe. „Nemůžeš takhle dál. Postaráme se o malou. Zmiz alespoň na 14 dní,“

říkala mi. Tehdy jsem měla štěstí, že mi v práci umožnili odcestovat do Jugoslávie.

Dovolená jako terapie

Protože to bylo hodně narychlo, spolucestovatele jsem nenašla. A tak jsem se musela skamarádit. Na místě jsem potkala české turisty, mezi nimi byl i Karel. I když jsem neměla na chlapy pomyšlení, parťák v cizině, který mluvil rodným jazykem, byl fajn.

Jsem těhotná!

Dovolená byla tak intenzivní, že jsem si po návratu něčeho všimla. Jaksi se nedostavily ty ženské obtíže. „Ne, to ne. Přece se nemůže stát, že po té jedné vášnivé noci bych otěhotněla,“ chlácholila jsem se. Byla jsem strachem bez sebe. Vím, bylo to naivní.

Bohužel tu byl ještě jeden problém. I když jsme si vyměnili kontakty, Karel se neozval. Klasika, jak jinak. Jenže já zjistila, že jsem opravdu těhotná! Hrdost šla stranou, vytočila jsem Karlovo číslo. Jeho reakce mě překvapila.

Lístek s mým telefonem i adresou nechal na hotelu, takže se nemohl ozvat. Po telefonu jsem mu nic neřekla. Když jsme se sešli, mluvili jsme spolu víc. Byl sice zklamaný životem i ženami, ale přece by to ještě jednou zkusil.

„Alespoň budu mít hned dítě,“ vtipkoval. Tehdy jsem mu řekla, že za devět měsíců i další. Byl štěstím bez sebe. Do třetice to byl ten pravý.

Zdena T. (76), Ostrava