Celý život jsme byli nejlepší kamarádi. Vždy jsme si pomáhali a byli tu jeden pro druhého. Nakonec jsme se vzali.
Nemohla jsem otěhotnět, za problémem byla moje vzácná krevní skupina. Po boku mi stál celoživotní přítel Matěj, kterého jsem ale nechtěla. Netušila jsem, že právě on je ten pravý.
Nejlepší přítel
Dlouhá léta jsem měla velmi dobrého kamaráda. Takového, kterému jsem vždycky mohla říct všechno. Kterému jsem se svěřovala se vším svým trápením, ale také s radostmi. Kterému jsem věřila a věděla jsem, že cokoli mu povím, tak zůstane jen mezi námi dvěma.
Psal mi krásné dopisy
Matěje jsem poznala v době středoškolského studia. Chodil tehdy o ročník výš a zamiloval se do mě. Psal mi krásné dopisy, ale já jsem vztah nechtěla. Měla jsem ho ráda, ale nemilovala jsem ho.
Smutně to přijal, přesto mezi námi postupně vzniklo hluboké přátelství, které pokračovalo i po maturitě.
Boj o miminka
Můj život rozhodně nebyl bezproblémový. Bojovala jsem s nejrůznějšími problémy. Vdala jsem se, když mi bylo dvacet čtyři let, ale ukázalo se, že děti mít nemůžu. Několikrát jsem sice otěhotněla, ale vzápětí potratila.
Měla jsem vzácnou krevní skupinu s faktorem, který se nesnesl nejen s faktorem mého muže, ale s většinou dalších. Moje šance, že potkám toho pravého, byla několik málo procent.
Manželství skončilo
Naše manželství s Pepíkem, který si děti moc přál a toužil stát se otcem, bylo předurčeno k zániku. Rozvedli jsme se. Osud mi zasazoval rány a já často upadala do smutku i depresí.
Ať jsem si našla jakéhokoliv dalšího přítele, lékaři jen pesimisticky vrtěli hlavou. A když jsme to přece jen zkusili, dopadlo to tragicky. Potratem.
Důvěrný vztah
V takových chvílích jsem vždycky nalézala útěchu u Matěje. On byl sice zadaný a dalo by se říct, že šťastně ženatý, pro mě si ale dokázal vždycky najít čas, vyslechnout mě a podat mi pomocnou ruku, když jsem se topila v problémech.
Vnímala jsem, že mě má stále rád, a také já jsem si časem vůči němu v sobě vyvinula určitý druh citu. Nikdy jsme nepřekročili hranice nějaké nevěry nebo tajné lásky, ale měli jsme mezi sebou opravdu hodně důvěrný vztah.
Těm, kteří nevěří na přátelství mezi mužem a ženou, by to asi znělo divně, ale jeden pro druhého jsme byli těmi nejbližšími lidmi na světě.
Na litování bylo pozdě
Časem se také v Matějově životě objevily mraky. Rozvedl se, odcizil se se synem, řešil špatnou finanční situaci. Nikdy ale nepřenášel své životní komplikace na mě. I v těžkých chvílích to byl vždycky on, kdo mi radil, kdo si na mě udělal vždycky čas.
Začala jsem nakonec zpětně litovat, že jsem Matěje na střední škole odmítla. Dál jsem zůstávala po jeho boku jen jako nejlepší kamarádka. Už se mi blížila čtyřicítka, když jsme jednou spolu vyrazili na hory. Jako kamarádi.
Jeden den ale řádila hrozná sněhová vichřice, proseděli jsme ho u krbu a popíjeli grog. Přehnali jsme to. Ani nevím, jak se to stalo, že jsme porušili to naše přátelství. Druhý den jsme si to vyříkali, že to byl pořádný úlet.
Jenže za necelé dva měsíce jsem zjistila, že jsem těhotná. Bylo to neuvěřitelné překvapení. Naše krev k sobě pasovala. Dnes jsem moc šťastná za to, že mám dceru, a taky manžela, který zůstal i nadále mým nejlepším přítelem.
Ivana M. (66), Mariánské Lázně
