S manželem máme staršího syna a mladší dceru. Zatímco ze syna vyrostl sebevědomý, samostatný muž, s dcerou to od puberty jde z kopce.
S manželem jsme spolu nedávno oslavili stříbrnou svatbu. Když se ohlížím zpět a přemýšlím, jaký ten náš život vlastně byl, nedokážu nemyslet na to, jaké by to bylo, kdybychom měli jen syna a nesnažili se za každou cenu o další dítě, o holčičku.
Vymodlené dítě
Dcera byla naše takzvaně vymodlené dítě. Před jejím narozením jsem dvakrát potratila, a doktoři mi dokonce nedávali moc nadějí, ale nakonec se povedlo.
I když celé těhotenství jsem byla pod přísným lékařským dohledem a musela jsem převážnou část těhotenství ležet.
Pohodový syn
Náš prvorozený syn Ondra byl naprosto bezproblémové miminko. Oba s manželem jsme si to užívali, tak jsme toužili po dalším úžasném dítěti, a čím dřív, tím líp. Nakonec se nám naše dcera narodila skoro až po sedmi letech. Jenže vše bylo zcela jiné.
Jako malá byla hodně vzteklá, neustále se snažila prosadit svou, a když nebylo po jejím, dokázala řvát a mlátit kolem sebe. Byla ale odmala moc hezké dítě, a když vykulila oči, především na tatínka, tak jí vše odpustil. Dá se říci, že do puberty to s ní ještě šlo, i ve škole měla dobré výsledky.
Poflakovala se a lhala
S nástupem puberty se ale velmi změnila. Stala se z ní nepříjemná a protivná dívka plná vzdoru. Škola ji najednou vůbec nezajímala, bylo jí jedno, že nosí samé špatné známky, kolikrát se ani nenamáhala na vyučování vůbec dorazit.
Chodila za školu a omluvenky si sama psala. Často si nás tak zvali do školy. Naše domluvy nic nezmohly a zákazy už vůbec ne. Já byla vždy ta přísnější, manžel ji neustále omlouval, že za její chování mohou její „telecí léta“ a že to prostě musíme vydržet.
Namlsali jsme se zkrátka s Ondrou, o jehož pubertě jsme ani nevěděli. Dcera se navíc obklopila dost divnými kamarády, začala kouřit a bůhví co ještě. Toulala se po nocích, ale naštěstí vždy přišla domů.
Po ukončení základní školy mohla zapomenout na nějaké lepší vzdělání, manžel ji horko těžko přes známost dostal na jeden učební obor, kde vydržela do Vánoc, a pak už tam odmítla chodit, že prý jsou tam samí blbci a ona se tam prostě necítí dobře. Na dotaz, co chce tedy dělat, odpověděla, že nic.
Domluvy vůbec nefungovaly
Vyhledala jsem tedy pomoc psychologa, kterého mi doporučili. Manžel se mnou ale jít odmítl. „V tomto případě musíte být tvrdí a důslední!“ kladl mi na srdce doktor, čímž víceméně potvrdil můj názor. Domluvy, v něž věřil manžel, nepomáhaly.
Já osobně bych byla i pro to, abychom ji nechali umístit do diagnostického ústavu, zvlášť, když jsem zjistila, že nám krade peníze. Ale manžel byl zásadně proti. On vůbec nikdy nebyl na mé straně. Co já zakázala, on kolikrát povolil a tajně za mými zády jí strkal peníze.
Jsem snad krkavčí matka
Karolína se poflakovala, do školy pochopitelně nechodila, žádnou práci si nehledala a my ji živili. Na manželovi jsem vymámila slib, že až jí bude osmnáct let, odejde z domova a začne se starat sama o sebe.
Možná se jevím jako krkavčí matka, ale doufala jsem, že čím dřív padne „na ústa“, tím dřív se zvedne, což mi ostatně doporučil i psycholog. Prostě nenechat ji žít na náš úkor.
Nakonec u nás zůstala ještě o rok déle, manžel pochopitelně neměl sílu vyhodit ji na ulici. Přitom já jí domluvila pronájem a byla jsem ochotná tři nájmy zaplatit. Karolína si konečně našla přítele a odešla k němu, ovšem ne nadlouho.
Nikde dlouho nevydrží
Myla nádobí v jedné restauraci, ale brzy ji vyhodili, protože tam víc nechodila, než chodila. Měla ještě další práci, kde ale také nevydržela dlouho. Po pár měsících ji vystěhoval i přítel, protože ji odmítl živit. Pochopitelně se okamžitě objevila u nás.
Neměla kam jít, tak jestli by u nás mohla pár dní bydlet, než si něco najde. Já byla tvrdě proti, manžel pochopitelně kývl. Z pár dní se stalo několik měsíců.
Moje protesty nepomáhají, manžel neustále tvrdí, že ji prostě nemůžeme vyhodit, kdoví, jak by skončila, je ještě tak mladá. Ovšem mně ta trpělivost došla. Uvažuji, že se odstěhuji já. Třeba když odejdu, začnu mu chybět?
Pavlína K. (59), České Budějovice
