Najednou jsem se procházela rozkvetlou loukou a radostně mě vítal muž, kterého jsem neznala. Matka mi až poté přiznala pravdu.

Bylo mi necelých dvacet let, když jsem zažila těžkou autonehodu. Jela jsem s kamarádkou, která řídila, na výlet. Pamatuji si jen auto proti nám, jak předjíždělo do zatáčky – a pak nastala tma.

Probrala mě strašná bolest v břiše, vůbec jsem necítila pravou nohu a po obličeji mi stékala krev. Vnímala jsem houkačku, pak bílé pláště míhající se kolem a ostré světlo, mířící přímo na mě.

„Určitě to dopadne dobře,“ ukolébávala jsem se v duchu, když jsem na hřbetu ruky ucítila štípnutí, tlak, pálení a vyschlo mi v krku. Poroučela jsem se do spánku na operačním sále.

Lehká jako víla

Nekonečně dlouho jsem se propadala někam hluboko do tmavého prostoru. Dopadla jsem, ne spíš měkce dosedla, na rozkvetlou louku. Moje tělo bylo lehké jako pírko, pohybovala jsem se jakoby ve stavu beztíže.

Nohama jsem se jemně dotýkala svěží, orosené trávy a cítila se báječně. Měla jsem pocit, že jsem zase malá holčička, která se bezstarostně prochází zelenou trávou a těší se, jak bude trhat krásné květiny mamince do vázy.

Setkání s milovanými

Na obzoru jsem uviděla bránu porostlou břečťanem. Něco mě k ní táhlo. Nekonečný prostor se zužoval a vedl mě přímo k ní. Zastavila jsem se. V bráně se objevily postavy. Jednu jsem poznala okamžitě. „Babi,“ vydechla jsem ohromeně. Rozběhla jsem se k ní.

Vstříc mi ale vyšla spousta dalších známých tváří – děda, teta, strýc, bratranec Milan! Hlavně že jsme zase spolu! S nikým jsem nemluvila, a přesto jsme si rozuměli. Zástup známých tváří se najednou rozestoupil a kráčel ke mně muž, kterého jsem neznala.

Tvářil se tak šťastně, že mě vidí. Otevřel náruč a já se s ním objala. Vtom jsem ucítila, jak mě někdo chytil a obrovskou silou táhl pryč. Natahovala jsem ruce ke svým blízkým, ale ta síla byla velká. Letěla jsem obrovskou rychlostí nějakou skluzavkou.

Slyšela jsem svištění vzduchu kolem a pak mě ostré bílé světlo udeřilo do očí. Polekaně jsem zamrkala. „A je zpátky,“ slyšela jsem nad sebou čísi hlas. Zmateně jsem vykřikla: „Co, co se stalo?

Kde to jsem?“ Byla jsem úplně mimo, slova doktorů kolem mě pomalu vracela do reality.

Dozvěděla jsem se pravdu

Po návratu z nemocnice domů mi to nedalo a svůj sen jsem vylíčila matce: „Byla jsem tam někde s babičkou, dědou a tetou. Měli ze mě obrovskou radost, a pak se objevil ten neznámý pán. Mami, on byl tak šťastný, že mě vidí!“ Máma vyndala ze sekretáře fotografii.

„Je to on?“ Kývla jsem překvapením. „To byl tvůj biologický otec. Umřel před tím, než ses narodila. Táta si tě vzal za vlastní.“ A tak jsem se po letech konečně dozvěděla pravdu.

Jana H. (55), Karviná