Na vysoké škole jsem měla nejlepší kamarádku Lucku. Alespoň jsem si to myslela. Ale ukázalo se, že to byla podrazačka.
Moji rodiče bydlí v rodinném domě. Kam až mi paměť sahá, měli doma vždycky nějakou kočku. Já mám tyto chlupaté potvůrky ráda, ale když jsem se dostala na vysokou školu a bydlela na koleji, tak tam jsem je mít samozřejmě bohužel nemohla.
Chlupatá společnice
Jednoho dne jsem vzala na návštěvu k rodičům svou nejlepší kamarádku Lucku. A překvapilo mě, jak na ni zareagovala jindy klidná kočka Vendy. Kočky mám ráda už odmala. Je mi v zásadě jedno, jaké plemeno to je.
Miluji jejich hebkost a přítulnost, ale líbí se mi také to, že jsou to docela tvrdohlavá stvoření. Na kočku si prostě jen tak nepřijdete. Nebude vás slepě pronásledovat na každém kroku jako pes. Její lásku si zkrátka musíte zasloužit.
Život na koleji
Příběh, který vám chci psát, se stal už před mnoha lety. Bydlela jsem tehdy na koleji ve velkém městě a domů jsem se moc často nedostala.
Ale protože mým rodičům neujel technologický vlak a pořídili si počítač, tak jsme si každý den psali a posílali e-maily a také fotografie. A samozřejmě jsme si také, jak jen to bylo možné, volali.
Já jsem jim nejčastěji psala a posílala fotografie o svém životě na koleji a maminka mi posílala fotky naší Vendy. To byla asi pětiletá kočičí dáma, kterou jsem kdysi dostala k narozeninám.
Bohužel se mnou nemohla jít na kolej, ale velkoryse mi dovolila, že já můžu jít pryč. A ona mi bude hlídat postel.
Začínalo zkouškové období
Když jsem měla zkouškové a do hlavy jsem už nedokázala dostat více učiva, napadlo mě, že si udělám výlet k našim. A přemluvila jsem také kamarádku Lucku, která se mnou bydlela na koleji. Byla to moje nejlepší kamarádka. Společně jsme se učily a také jsme jedna druhé o všem říkaly.
Byly jsme si blízké
Původně se jí moc jet nechtělo, říkala, že se raději bude sama učit, ale tak dlouho jsem o tom mluvila, až se nechala přemluvit. A tak jsme v pátek odpoledne sedly na vlak. Moji rodiče do té doby Lucku ještě naživo neviděli, ale hodně o ní slyšeli.
S Luckou jsem toho zažila tolik, že je součástí téměř každé historky, kterou jsem rodičům vyprávěla. Dokonce mě seznámila s mým tehdejším přítelem Liborem. Vůbec nevím, co bych si bez ní počala.
Po delší době znovu doma
Lucka byla cestou nezvykle tichá, ale říkala jsem si, že má prostě plnou hlavu zkoušek. Proto jsem se těšila, že až budeme u našich, přijde na jiné myšlenky. Máma nám něco dobrého navaří a pořádně si odpočineme.
Jakmile jsme vstoupily do domu mých rodičů, už jsem cítila spoustu známých vůní. Lucku jsem seznámila s mámou a tátou, ale pořád mi někdo chyběl. „Vendy, kdepak jsi?“ zavolala jsem na kočku. Neukázala se. Napadlo mě, že mi stráží postel.
Kočka prskala
Vzala jsem kamarádu za ruku a vedla ji do svého pokoje. Jen jsem otevřela dveře, ozvalo se kočičí prskání. Nešlo mi to do hlavy. Přiblížily jsme se k Vendy, ale ona nepřestávala. Dokonce na Lucku výhrůžně zavrčela.
Vůbec jsem ji nepoznávala, takhle se Vendy v životě nechovala. Snažila jsem se na kočku mluvit a konejšit ji, ale z nějakého důvodu jí Lucka nepadla do oka. Kamarádka jen pokrčila rameny a šla do obýváku. Když Lucka odešla, sedla jsem si na postel.
Kočička mi okamžitě skočila do klína. Začala spokojeně příst a nechala by se hladit snad až do večera.
Vyhýbaly se navzájem
Nevěděla jsem proč, ale ty dvě se celý víkend obcházely. Vím, že kočky si některé lidi neoblíbí, a mrzelo mě, že zrovna Lucka se jí nelíbí. Jinak byl ale víkend super a s Luckou jsme se hodně nasmály. Bylo mi smutno, když jsme v neděli musely odjet. Nechtěla jsem se ještě vrátit k učení, ale jinak to nešlo.
U zkoušek se mi dařilo
Následující týden byl plný zkoušek. Jednou jsem se ze zkoušky vrátila dřív, protože ten den šlo všechno jako po másle. A místo původně plánovaného dopoledne stráveného psaním testů jsem měla známku v indexu za hodinu. Těšila jsem se, že to řeknu Lucce. Běžela jsem do našeho pokoje, že ji tím překvapím.
Oba mě zradili!
Jen co jsem otevřela dveře našeho pokoje, uviděla jsem, že se na Lucčině posteli válí nějaký pár. Chtěla jsem se diskrétně vzdálit, ale pak jsem zjistila, že ty kalhoty pohozené vedle postele znám. Patřily Liborovi!
Udělala jsem scénu, za jakou by se nemusela stydět ani nějaká herečka. Oba jen leželi a koukali. Když jsem skončila, odešla jsem a sedla na první vlak, který mířil k našim.
Uměla vycítit dobro a zlo?
Zbytek dne jsem seděla s mojí milovanou kočičkou na klíně a hladila ji. Nevím, jak to dokázala, ale poznala, že Lucka není opravdová kamarádka. A chtěla mě před ní varovat.
Od té doby věřím, že je opravdu možné, že zvířata o nás vědí víc a že dovedou vycítit, jestli je nějaký člověk dobrý, nebo špatný.
Zuzana L. (51), Kutná Hora
