Ochranka vlekla plačící maminku s malou holčičkou k přivolané hlídce. Ukradla jogurt, polívku a přesnídávku. Nemohla jsem se na to dívat…

Nebylo mi přáno mít děti. Moc jsem po nich toužila, ale moje zdravotní problémy byly velké. Ačkoliv jsem byla žena, za kterou se každý chlap ohlédl, rozhodně jsem neměla o nabídky nouzi, nakonec jsem vždycky zůstala sama.

Ti bezdětní v mém mládí mě nakonec opustili, aby si našli matku svých dětí. A to i přesto, že mě milovali a nikdy milovat nepřestali. Rozchody byly vždy tak bolestivé, že jsem se rozhodla je už dále nezažívat. Bylo to utrpení pro mě i pro partnery.

Nedokázali se ode mě odpoutat a stále se ke mně vraceli.

Nepatřila jsem mezi ženy, které by rozvracely rodiny, a tak jsem to vždycky ukončila… Aby k takovým těžkým okamžiku nedocházelo, vyhledávala jsem si muže rozvedené, kteří si svou touhu předat geny už někde odbyli. Tak jsem prožila dvacet let s Tondou.

Jeho tři děti k nám jezdily na víkendy a také na prázdniny. Po jeho smrti mi ale jeho už dospělé dětičky sebraly i starou televizi, kterou si ke mně Tonda přinesl.

Už navždy sama?

Byla jsem příliš stará na to, abych hledala dalšího partnera. A hlavně jakého? S několika jsem se sešla, ale bylo to velké zoufalství. Dědové, kteří potřebovali foukat svá bebíčka, vařit a opečovávat.

Na stará kolena by byla ze mě pečovatelka, uklízečka a kuchařka. Ti, kteří byli ještě zachovalí a aktivní, se nejspíš snažili od života urvat maximum.

Vedle mě bylo ještě několik dalších, dychtivějších a snaživějších, se kterými bych se musela o stárnoucího seladona dělit. A tak jsem se rozhodla. Až do smrti budu žít sama.

Musím ale přiznat, že dny se nekonečně táhly a večery na mě začalo doléhat smutno a nostalgie. Kamarádky mě opouštěly jedna po druhé, nebo měly své vnoučky, kterých si ve volném čase užívaly. Přistihla jsem se, že jim občas závidím.

Bylo to začátkem roku, po smutných osamělých Vánocích, když jsem zažila příhodu, která zcela změnila můj život. Přinesla mi to, v co jsem nikdy nedoufala.

Bylo to nechutné!

Chtělo se mi všem vynadat a ještě to někam naspat. Bylo mi té nešťastnice líto. Její lup obsahoval jen jídlo nejnutnější pro dítě. Muselo to být velké zoufalství, které ji k takovému činu dohnalo. Měla jsem vztek.

Protože dobře vím od své známé, která pracuje v jednom ze supermarketů, kolik jídla se každý den odepisuje a vyhazuje do popelnic. Dělají to raději, než by je prodali za symbolickou cenu těm, kdo by takovou pomoc potřebovali.

Přivolaní příslušníci městské policie matku s dítětem převzali a odváděli z obchodu. Běžela jsem za nimi a přemýšlela, jestli nemám nějak zasáhnout. Netroufala jsem si ale, a tak jsem došla k názoru, že té nebohé duši dám aspoň nějaké drobné z peněženky.

Policie s mladou ženou ještě chvíli před obchodem hovořila a pak ji propustila. Rychle jsem k ní běžela.

Měli už toho dost?

Žena už neplakala, jen zírala před sebe. V ruce držela dvoustovku a s naprostým úžasem v očích mi ji ukázala a řekla: „Představte si to!“ vydechla.

„Zeptali se mě, jestli mám dítěti na jídlo, když jsem řekla, že ne, dali mi dvoustovku!“ Ten den se mi najednou zdál nadějný.

Tohle byli dva, nepochybně výjimeční, příslušníci městské policie, kteří si o postavení opuštěných maminek s dětmi v této společnosti rozhodně nedělali iluze…Slovo dalo slovo, a já se dozvěděla, že té ženě po zaplacení nájmu zbude tak málo, že si ona sama skoro jídlo dovolit nemůže.

Druhé dítě má ve druhé třídě, a ve škole si stále diktují, co všechno ještě chtějí. A úřady? Na sociálce jsou úřednice nepříjemné, každou platbu komplikují, a na pracáku jí posílají pravidelně na volná místa před patnáctým, když je bez peněz.

Z pokut od dopravního podniku by si prý už mohla vytapetovat pokoj. A tam? Jakmile řekne, že má dvě děti a je s nimi sama, nemá šanci… Když je nejhůře, hledá v popelnicích dráty, které pak prodá ve sběrně. Jednou ji „načapala“ jakási důchodkyně.

Jakmile se ji začala omlouvat, seniorka se nepříčetně rozčílila. „Proč byste se měla stydět? Stydět by se měli ti nahoře!“ Křičela prý na celé sídliště a hrozila holí.

Rozhodla jsem se

Setkání s touto mladou maminkou bylo pro mě hlubokým zážitkem. Náramně jsme si porozuměly a já se jí nabídla, že ji mohu občas to malé „škvrně“ pohlídat. Aby si mohla najít brigádu. Na penězích mi nezáleží, ráda ji pomůžu.

Až na tom bude finančně lépe, pak se vyrovnáme. Tvrdila jsem, abych ji uklidnila a přesvědčila, ve skutečnosti jsem se chvěla nadšením, že by do mého života přišlo takové zpestření a radost.

Mladá žena nakonec souhlasila a já domů téměř běžela, jak jsem se těšila. Dnes je tomu už čtyři roky, a rozhodně nelituju. Mám dceru a dva vnoučky, kteří mi říkají babičko! A jsme teď rodina, po které jsem vždycky toužila.

Jana (73), Praha