Někdy mám pocit, že jsem se zbláznila. Hrozně se s bojím o naše jediné dítě a hlídám ho jako oko v hlavě. Manžel naší Bětce dokonce „napíchl“ mobil.
S manželem jsme spolu dvacet let. Chtěli jsme mít velkou rodinu, ale bohužel, nebylo nám přáno. Po několika potratech, a když už jsme to málem vzdali, se mi podařilo, byť za cenu několikaměsíčního pobytu v nemocnici, porodit zdravou dceru.
Pojmenovali jsme ji po mé babičce Alžběta . Brzy jí bude 17 let a studuje na střední škole. Další děti jsme už mít nemohli. Smířili jsme se s tím a s manželem jsme si slíbili, že uděláme všechno pro to, aby byla naše dcera šťastná.
Pochopitelně takhle to cítí valná většina rodičů, kteří své děti milují a chtějí je co nejlépe připravit do života.
Je pro nás všechno
Bětušce jsme se od malička hodně věnovali. Po manželovi zdědila lásku ke sportu, po mně k umění. V tom jsme s manželem odlišní – on se vždycky musel hodně přemáhat, když jsem chtěla, aby se mnou navštívil nějakou operu nebo koncert.
Já naopak nesdílela jeho nadšení pro fotbal, volejbal a další sporty, kterým se aktivně věnoval. Jediné, k čemu mě přemluvil, byly procházky po rovině. V Bětce jsme oba našli toho správného partnera.
Jakmile povyrostla, začala jsem ji brát do divadla a manžel ji učil jezdit na kole, plavat, hrát tenis. Někdy jsem měla pocit, že z ní vychovává kluka. Ale všichni tři jsme byli šťastní a spoustu času trávili společně.
Chtěla se bavit sama
Jak Bětuška dospívala, začala trávit čas i s kamarády. Má široký okruh přátel – ze školy, z okolí našeho domu, z různých kroužků. Na nás už má méně času, i když s námi stále ještě podniká různé výlety a jezdíme společně na dovolené.
Víc času ale chce už trávit se svými vrstevníky. Snažíme se s tím vyrovnat, říkáme si, že jsme z ní přece vychovali slušnou sebevědomou dívku, která se v životě neztratí.
Ale pak vždy přijde chvíle, kdy v ní vidím tu svou holčičku, která bez maminky neudělala krok a najednou se o ni nechci dělit s cizími lidmi. Nemohla jsem se ubránit výslechům, kam jde, s kým jde.
Dcera se mi začala smát a já pojala podezření, že nám neříká pravdu. Manžel jí nakonec nainstaloval do mobilního telefonu nějakou aplikaci, pomocí níž můžeme sledovat každý její krok.
Staly se z nás stíhačky
Utěšujeme se tím, že se nám už mockrát v životě osvědčilo staré známé „Důvěřuj, ale prověřuj“. A taky jsme ji ten drahý mobil koupili a platíme její účty, takže máme právo o ní všechno vědět.
Navíc jsme za ni zodpovědní a v dnešním světě je třeba být na pozoru. Bětka už není malá holka, chodí na střední školu, chce jít s kamarády ven i večer a my tak aspoň můžeme být ve větším klidu, když víme, kde zrovna je. Zatím nám nelhala o tom, kam jde.
Dcera nemá o našem sledování samozřejmě ani ponětí. Když jsem to řekla kolegyním v práci, přišlo jim to vůči naší dceři naprosto nefér, ale já si nemůžu pomoct – konečně mám klid a pocit, že je naše dítě v bezpečí.. Nijak jí tím přece neubližujeme, naopak ji máme více pod svou ochranou.
Radka (49), Plzeň