Když mi přišel první dopis, podezírala jsem kdekoho. A nejvíce ze všeho souseda. Ten se naopak postaral o odhalení pachatele, které pro mě bylo velkým šokem.

Svá nejlepší léta jsem strávila po boku muže, který si mě nevážil. Po sedmadvaceti letech manželství si našel krásnou mladou modelku. Naše děti byly už naštěstí dospělé a dokázaly se s otcovo rozhodnutím vypořádat.

Dlouho jsem se dívala do našeho zrcadla a prohlížela se. Vždyť na tom nejsem přece tak zle! Figuru jsem měla štíhlou a pevnou. Nebylo divu, milovala jsem jízdu na kole a bruslení. Vlasy jsem měla kudrnaté blonďaté po ramena a v očích stále touhu a žár.

Celý život jsem o sebe dbala a ani tentokrát jsem nezradila svůj vkus. Ráda jsem se cítila krásná a taky jsem si ráda užívala života.

Strýc byl samotář

Stěhovala jsem se se vztyčenou hlavou jako silná svobodná osmačtyřicetiletá žena. Těšila jsem se na nový start života, na novou práci a nový byt, který měl být celý jen můj. Neměla jsem nejmenší tušení, co mě čeká.

Při stěhování se aktivně nabídl můj strýc, maminčin bratr, že mi se vším pomůže. Docela jsem jeho pomoc uvítala. Byl to tichý muž, kterého jsem měla ráda. Zdál se mi být vždycky až přehnaně introvertní. I během stěhování jsem se marně snažila zavést konverzaci.

Můj strýc Venda příliš nekomunikoval. O několik dní později jsem se střetla v domě s podivínem. Bydlel ve stejném patře jako já. Potkávala jsem ho každý den, jelikož jezdil do práce ve stejný čas.

Soused mě děsil

Měl sešlé oblečení, polodlouhé, mastné vlasy podivně doplňovaly vychrtlou postavu. Nedůvěřivě mi odpověděl, že se jmenuje Jarda. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že páchne jak pavilon opic. Ani jsem se nedivila, když mi prozradil, že pracuje v zoo.

A vůbec mě neuklidnilo, když mi začal vyprávět o svém nejmilejším koníčku, kterým bylo chování hadů. Jakmile jsem si uvědomila, že muž, který bydlí vedle mě, má v bytě patnáct jedovatých hadů a deset škrtičů, nebyla jsem klidná.

V noci mě budila představa, že utečou! V pondělí jsem si přivstala, abych se Jardovi vyhla, při návratu domů jsem vyzvedla ze své schránky poštu a vběhla rychle do bytu.

Nevěřila jsem očím

Na větší hromadě doručené pošty mě zaujal žlutý dopis bez známky. Stálo na něm „mé lásce“. Hned jsem zvědavě rozevřela obálku. Nevěřila jsem vlastním očím. To, co bylo uvnitř, jako by někdo vystřihl z té nejsprostší červené knihovny.

Došla jsem k názoru, že se jedná určitě o nějaký omyl, dopis jsem zmuchlala a hodila do koše. Jenže tím dopisem to neskončilo! Obdobné dopisy mi začaly chodit každý den. Nejprve mě to vyvedlo z míry a nakonec mě to začalo děsit.

Nejen, že mi tam psal oslavné ódy na různé části mého těla, ale také popisoval detailně, co by se mnou udělal. Byl nejen perverzní, ale až sadistický.

Posílal i fotografie

Pořád jsem doufala, že je to jen hra. Ve chvíli ale, kdy mi dotyčný začal popisovat, kam a v kolik chodím, a posílal zvrhlé fotky svého mužství, rozhodla jsem se kontaktovala policii. Ta se mi ale vysmála.

Což podle slov mých známých, kterým jsem se s problémem svěřila, bylo normální. Snad jsem prý nečekala, že mě budou chránit! Začala jsem mít strach. K smrti vyděšená jsem se plížila panelákem a nadskočila při každém pohybu nebo nečekaném zvuku.

Začala jsem trpět stihomamem. Nejvíce jsem podezírala Jardu. Jakoby byl jeho pohled všude se mnou. Vídala jsem ho v okně, na balkoně, pokukoval mezi dveřmi, když jsem se vracela domů. Naháněl mi hrůzu.

Zaútočil na mě!

Začalo se stmívat, když jsem se vracela z práce. Bohužel nejel výtah. Vyčerpaná z nečekaného sportovního výšlapu do šestého patra jsem vyšátrala v kabelce klíče a otevřela – a v tom…Jako temný stín se na mě vrhl muž v černé mikině a zabouchl za námi dveře.

Škrábala jsem a kopala. Útočník se mě rval oblečení. Bušilo mi srdce a snažila jsem se křičet, co mi síly stačily. Slyšela jsem ránu do dveří. Někdo mi běží na pomoc! Prosím, ať je vyrazí a už tu je! Z mlhy se vynořil šmírák Jarda.

Jediným chmatem zneškodnil maskovaného útočníka. Ten se svezl na zem. K mému velkému překvapení jsem zjistila, že můj úchylný nápadník není podivín ze zoologické zahrady, ale můj tichý a slušný strýček Venda.

Krása není všechno

Už je tomu pět let, a mé okolí se stále diví, jak jsem si mohla vzít, já vždy tak pěstěná dáma, za manžela muže, který by mohl konkurovat lidem bez domova. Byl naprostý opak mého prvního manžela, který byl vždycky jako ze škatulky a v obleku.

Sama si to nedokážu vysvětlit, ale Jarda si mě získal nejen svým odvážným činem, ale postupně svou naprosto úžasnou duší., která zastínila nedostatky jeho vzhledu. Jsem s ním šťastná tak, jak jsem s prvním manželem nikdy nebyla.

Jarda si mě považuje, je vtipný, pozorný a zamilovaný, a musím přiznat, že na svém zanedbaném zevnějšku přece jen zapracoval. Rozhodně už nesmrdí jako pavilón opic, i když tam stále pracuje.

Hanka (53), Domažlicko