Ve zchátralém, strašidelně působícím domě bydlela opuštěná, mrzutá stařenka. Bylo mi jí líto, celé dlouhé roky tam žila sama.

Myslím, že skoro každá vesnice má svůj strašidelný dům. Ta naše ho tedy měla. Bydlela v něm stará paní, které se přezdívalo Bodláková. Kdoví, zda vůbec někdo věděl, jak se jmenuje doopravdy. Barák byl zchátralý, rozbité okno zakrývala igelitová plachta.

Někdy jsem si zkusila představit, jak to asi vypadá uvnitř. Příšerně! Nikdo se s ní nebavil a ona si k sobě nikoho nepustila. Byla asi tak stoletá, oblečená do cárů, mrzutá, a kdybyste na ni promluvili, jen by zasyčela: „Hleď si svýho!“

Pamětníci si vybavovali, že kdysi snad měla manžela, který utekl, nebo umřel, to se nevědělo. Třeba to bývala hezká, mladá dívka, napadlo mě, když jsem míjela strašidelný dům a v okně uviděla vyzáblou siluetu.

Kdyby ji spatřil filmový režisér, ihned by jí dal roli čarodějnice a nic by na ní neměnil. Ušetřilo by se za rekvizity.

Jako hejkal

Před Vánocemi nám paní učitelka ve škole vyprávěla o dobrých skutcích a mě to velice oslovilo. Vybavila jsem si paní Bodlákovou. Jak asi bude vypadat její Štědrý den? Až mě zamrazilo. Bylo mi dvanáct a byla jsem holka docela kurážná.

Na hřbitov bych o půlnoci nešla, ale na návštěvu k paní Bodlákové… Proč ne? Udělat osamělé stařence, byť vypadá jako hejkal a vzteklá je jak peklo, hezké Vánoce, to by byl obdivuhodně dobrý skutek. Samotné se mi tam nechtělo.

Prosila jsem mladšího bráchu, sestřenici i nejlepší kamarádku. Všichni mi řekli, že jsem se úplně zbláznila. Něco však zaslechla máma a povídá: „Je to bláznivý nápad, ale jestli tam chceš, půjdu s tebou.“

Do tašky jsme naskládaly mletou kávu, černý čaj, jahodový kompot, lahev červeného vína, domácí vaječný koňak, půlku vánočky, pytlík vánočního cukroví, jablek a vlašských ořechů, a vydaly se do strašidelného domu.

Máma zaklepala, ale nikdo neotevřel. Vzala za kliku. Bylo odemčeno. Vešli jsme do chladu a pachu plísně.

Jsem Mařena

Stařenka seděla u vyhaslých kamen. Když nás spatřila, popadla pohrabáč. Vypadala hrozivě. „Dobrý den. Přinesli jsme vám něco od Ježíška,“ špitla máma a vyložila obsah tašky na stůl.

Potom bez vyzvání zatopila v kamnech a v oprýskané konvici uvařila vodu na čaj. Paní Bodláková upustila pohrabáč a mlčky nás sledovala pichlavýma očima. Přinesla hrnečky. „Lidí mám plný zuby,“ zaskřehotala.

„Ale vy jste hodný holky. Přeju vám štěstí.“ Odpověděla jsem: „Tak šťastné a veselé Vánoce, paní Bodláková.“ Skřípavě se zasmála: „Nejsem Bodláková. Jsem Mařena.“ Podaly jsme si ruce. Ta její byla příjemně teplá.

Kateřina (61), Trutnovsko