Celý život jsem si myslela, že jsem jedináček. Najednou se ale v mém životě objevil muž, který jako by z oka vypadl mému tatínkovi.

Byla jsem jedináček, na žádné další dítě se mí rodiče nezmohli. Čí vinou to bylo, to jsem se nikdy nedozvěděla. Máma se na tohle téma nikdy bavit nechtěla. Táta rovněž. I já sama jsem nakonec měla jediné dítě, dceru Martu. Ovšem na rozdíl od rodičů se mi nevyvedlo ani manželství.

Úplně sama

Trvalo přes dvacet let a zůstaly mi z něho jen šrámy na duši. Mou jedinou radostí byla Marta. Podařilo se jí zdárně dokončit vysokou školu, při studiu se seznámila se svým současným přítelem. Jsou spolu už osm let, ale do svatby a dítěte se nehrnou.

Ale já bych si už tak přála vnouče! Život se mi proměnil v jeden velký stereotyp, v zaměstnání jsem se začala cítit vyhořelá a ve volných chvílích jsem jezdila za starými rodiči. Před šesti lety mi zemřela maminka, a tři roky po ní i táta.

Bylo to příšerné období. Do toho jsem dostala v práci výpověď. Na pohřbu tatínka jsem už věděla, že jsem nezaměstnaná, a říkala si, co se mnou bude. Úzkost na mě dolehla o to víc, že se blížily Vánoce a já věděla, že je strávím úplně sama.

Dcera se chystala s přítelem trávit svátky na Kanárských ostrovech. Bála jsem se pomyslet na to, jak osaměle budu svátky trávit! Stála jsem v tom zamyšlení před hřbitovem, když už všichni odešli.

S pravdou ven

Najednou mě oslovil muž, kterého jsem si všimla už v obřadní síni. Stál v zadní řadě a pozoroval dění. Přitahoval moje oči jako magnet. Kdo to jenom je? Když jsem se mu podívala zblízka do očí, podlomila se mi málem kolena.

Měla jsem pocit, že se dívám do očí tátovi. „Kdo jste?“ vykoktala jsem. Ten muž se usmál a byl to úsměv mého otce. Byla jsem tím fascinovaná. „Jáchym, myslím, že jsme sourozenci!“ Nebyla jsem schopná říct slovo.

Ta podoba s mým tátou byla ale neuvěřitelná! Museli jsme si to vyříkat hned, sedli jsme si do blízké kavárny a mluvili, několik hodin. Bylo neuvěřitelné, kolik jsme toho měli společného, přitom jsme se nikdy v životě neviděli.

Jáchym byl o čtyři roky mladší než já, tátův hřích z mládí, který mu moje maminka sice odpustila, ale přede mnou úspěšně zatajila. Nemohla jsem tomu uvěřit. Já mám bratra. Bylo mi najednou jasné, s kým budu trávit Vánoce.

A tehdy jsme to také vymysleli, budeme spolu podnikat! O tom jsme oba snili, ale nikdy nepotkali správného parťáka! Můj bratr mi vlil do žil novou energii a chuť žít a hlavně prosadit se!

Šárka (61), Plzeň