Byl jsem zabraný do psaní své nové detektivky, když jsem najednou cítil, jak mi kdosi stojí za zády. Ve dveřích se objevila postava, která vypadala jako vrah z mého příběhu.
Ten nepříjemný pocit ve mně zčistajasna rezonoval a donutil mě k pohybu, pod kterým zasténalo mé otáčející se křeslo. Byl to podivný pocit. Jako by se mě na zádech dotýkala něčí ruka. Nikdy předtím, se mi nic podobného nestalo.
Psal jsem vždy bez přestávky celou hodinu, někdy i dvě. Pokaždé se v mých detektivních, strašidelných příbězích odehrávalo něco, co žilo svým vlastním životem, ovšem jen v imaginárním světě. Nyní jako bych se já sám ocitl ve světě tajemna.
Nikdo tam nebyl
Cloumal mnou strach, když jsem se otáčel přes rameno. Pochopitelně, že nikdo za mnou nestál! Zato se mi můj vlastní strach stal inspirací pro další řádky chystané detektivky.
Mé prsty se o závod rozeběhly po klávesnici. Hnal jsem příběh dál dopředu a těšil se na závěrečnou část knihy. Do konce mi ale zbývalo ještě několik kapitol. Vrahem v mém příběhu byl vysoký, hubený muž v zeleném pršiplášti, který na něm visel jako na ramínku.
Postava vraha držela v ruce starobylý papírový kufr, oblepený cílovými exotickými destinacemi. Voda z pláště kapala jako netěsnící vodovodní kohoutek…
Jako v křeči
Moje fantazie pracovala na plné obrátky. V tom mě opět pohltil strach. Ten nepříjemný pocit, že za mnou někdo stojí, se opakoval. A nabýval na intenzitě. Píchlo mě u srdce a přišly na mě až mrákoty.
Rychle jsem se ohlédl. Za mnou byly jen dveře, pootevřené na chodbu a pak zasklená sbírka lastur. Nikde nikdo! Nemohl jsem se už ale soustředit na práci. Věty, které jsem vymýšlel, byly plytké a bez nápadu. Venku lilo jako z konve.
Usedl jsem a položil prsty na klávesnici. Nerozeběhly se jako vždy, zůstaly znehybnělé jako v křeči. Cítil jsem, že v pokoji nejsem sám, nikde jsem ale nikoho neviděl. Nikdo se neozýval. Otáčel jsem se na konci každého odstavce!
Postava ve dveřích
Práskly dveře průvanem a já se znovu otočil do chodby. Málem jsem vykřikl. Na prahu mé pracovny stála lidská bytost. Z masa a kostí. Ta postava měla na sobě pršiplášť zelené barvy. Přes hlavu kapuci, ze které svítily dvě unavené oči.
Z jejího obleku kapala voda, kterou se pokusila ze sebe setřást. V ruce držela starý papírový kufr. Krve by se ve mně nedořezal. Jako by postava vraha vystoupila z mé detektivky a teď tu stála přede mnou. Těch několik málo vteřin, než promluvila, trvalo jako celá věčnost.
„Venku je hrozný slejvák!“ prohodila a já už teď jasně viděl, že přede mnou stojí moje manželka. Vracela se z návštěvy od kamarádky. Cítil jsem, jak mě strach opouští a znova se mi vrací klid. Pousmál jsem se. Strach má někdy vážně velké oči!
Petr (57), Pardubice