Když mi bylo nejhůř a ležela jsem v nemocnici s děsivou diagnózou, manžel za mnou ani jednou nepřišel. Přestěhoval se k jiné.
Smrt na jazyku. Tak se mohla jmenovat moje diagnóza, i když se jmenovala jinak. Netušila jsem, zda se z nemocnice vrátím domů. Můj čas se najednou měřil jinak. Každá minuta měla cenu zlata, za hodiny by bylo záhodno platit růžovými diamanty.
Dívala jsem se z okna, jak vítr odnáší žluté listí stromům a žene tlustou lipovou větev na okno nemocnice. Jako by na ni klepala neživá ruka a šeptala: Tak už pojď. Všichni tu věděli, že mě můj muž ani jednou nenavštívil. Cítila jsem mráz v zádech.
Vždyť už za týden můžu být na onom světě. Už mě nikdy neuvidí. Bylo mu to srdečně fuk. A aby se zachoval dokonce ještě cyničtěji, poslal mi do špitálu žádost o rozvod. To se rozkřiklo.
Když mi energická sestra Monika přinášela večerní léky, nevydržela to a zahučela: „Ženská nešťastná, tomu mizerovi poděkujte, že bere roha. Opravdu byste chtěla žít s takovým lumpem?“
Do dětství
Chtěla. Ale to bych ho musela připoutat k radiátoru ústředního topení. Odešel k té druhé. Možná bude dřív vdovec než rozvedený. Už se mi nechtělo žít. Dávali mi antidepresiva a vozili mě na kolečkové židli na psychiatrii. Nic nepomáhalo.
Připadala jsem si jako nějaká hadrová panenka. Podepsala jsem rozvodové papíry a poslala je zpět. Potácela jsem se po nemocniční chodbě jako bez ducha, a když mě potkala zase ta sestřička Monika, povídá mi: „Byla jsem na tom podobně.
Jednoho dne se probudíte a bude vám líp. Vím, o čem mluvím. Za týden nebo za měsíc, věřte mi.“ Potěšilo mě, že mám před sebou týden, nebo dokonce měsíc. Operaci jsem přežila. Co bude dál, jsem nevěděla. To ale neví nikdo.
Zanedlouho jsem zabloudila na dětské oddělení. Holky a kluci seděli na židlích do půlkruhu, kdosi jim předčítal knihu Děti z Bullerbynu. Nejhezčí knížka pro děti. Zasněně jsem se usadila vzadu na prázdnou židli, naslouchala a myšlenky mě vracely do dětství.
Zářící oči
Také jsme měli statek na samotě, respektive děda. Rovněž jsem, stejně jako Lisa z knížky, hledala zatoulaná slepičí vejce a navlékala lesní jahody na stébla trávy. Zaznamenala jsem, jak pěkně to ta paní čte, myslela jsem, že je to nějaká herečka.
„Kdepak herečka,“ řekla mi sestra Monika, „dobrovolnice.“ Když jsem se den nato probudila, věděla jsem, že nastala fáze, o níž před časem mluvila: Probudíte se a bude vám líp. Díky dobrovolnictví jsem smysluplně vyplnila volný čas a necítím se osamělá.
Malé děti v nemocnici radostně naslouchají, když čtu třeba Pipi Dlouhou punčochu, oči jim šťastně září a mně, abych pravdu řekla, též.
Jarmila (64), Litomyšl
