Pronajala jsem si chatu u rybníka a těšila se, že na pár dní vypnu. Noc co noc jsem ale zažívala nepříjemné chvilky.
Měla jsem za sebou poměrně hodně náročné pracovní pololetí, proto jsem si potřebovala pořádně odpočinout. Když se jednomu známému nečekaně uvolnila chata, kterou pronajímal přímo u rybníka, nezaváhala jsem ani na vteřinu. Bylo to ideální místo pro meditaci. Alespoň to jsem si myslela.
Oáza klidu
Přijela jsem na chatu v pátek odpoledne. Vybalila jsem si věci a pak jsem si udělala čaj, posadila se k rybníku a nasávala vůni přírody.
V duchu jsem znovu děkovala kamarádovi, který mi poskytl chatu k pronájmu alespoň na pár dní. Místo vypadalo idylicky a ideálně pro moje účely. Potřebovala jsem relaxovat.
Volání o pomoc
K večeru jsem s knihou v ruce poslouchala cvrčky, když se na hladině náhle objevilo několik vzduchových bublinek. Pod vodou se vzápětí ozval podivný zvuk.
Myslela jsem si, že jde o velkou rybu, takže jsem tomu nevěnovala moc pozornost a šla jsem si brzy lehnout. Uprostřed noci mě ale vzbudil křik. „Pomoc!“ slyšela jsem zřetelný hlas, šplouchání vody a lapání po dechu.
Hladina rybníka byla klidná
Vyběhla jsem v noční košili před chatu až na molo. Měla jsem výhled na celý rybník. Hladina se odrážela v měsíčním světle jako zrcadlo. Po hluku nebo jakémkoliv pohybu nebylo ani památky. Muselo se mi to zdát.
Následující den jsem si udělala výlet do lesa na místní rozhlednu a vracela se do chaty kolem rybníka. Nebe se zatáhlo a do vody se začaly snášet dešťové kapky. Podívala jsem se dolů, voda byla překvapivě průzračná.
Pod vodními travinami jsem zahlédla pár očí, dívaly se přímo na mě, jako by volaly o pomoc.
Ozvěny neštěstí
Utíkala jsem do chaty a volala kamarádovi, který ji vlastnil. Ozval se mi zpátky až pozdě večer a já mu všechno vyprávěla. Nechtěl mě prý strašit, v rybníku se kdysi někdo utopil, je to prý už bezmála sedmdesát let.
Nikdo kromě mě však v noci volání o pomoc neslyšel. Odmalička jsem měla radar na místa, kde se stalo neštěstí. Nepřekvapilo mě tedy, že ducha nebo ozvěny tragédie vnímám právě já.
Další noc mě opět vzbudil hluk, ale já si tentokrát pustila rádio a nevystrčila nos z chaty. Druhý den mě napadlo natrhat luční kvítí, uplést z něj věneček a poslat ho po vodě. „Vím o tobě, dopřej mi klid a já ho dopřeji tobě,“ zašeptala jsem potichu. Poté už jsem žádnou další noc žádný křik neslyšela.
Snad už má její duše klid
Po návratu domů mi to nedalo a začala jsem pátrat, kdo byl ten nešťastník pod hladinou. Našla jsem v místní knihovně dokonce i novinový článek s obrázkem ubohé dívky, která měla na hlavě věneček z pampelišek. Doufám, že už její duše došla kliku.
Ivana B. (51), Žďár nad Sázavou