Moje maminka byla jako mladá moc krásná a chytrá. Jenže byla válka, ona se nešťastně zamilovala a vznikl z toho naprosto neskutečný příběh.

Narodila jsem se brzy po válce a prožila jsem podle mě krásné dětství. Byla jsem ale jedináček, a to mě trochu trápilo. Rodiče pracovali a mě měla na starosti hlavně babička. Pamatuji si, že odmalička byl můj vztah s matkou trochu napjatý.

Zato tátu jsem milovala bez omezení a on mě také. Hráli jsme si spolu, jezdili na kole, chodili do kina na Vinnetoua, četli si dobrodružné knížky, vyprávěli strašidelné příběhy. Táta byl úžasně srdečný a milý člověk. Maminka mi připadala chladná a trochu odtažitá.

Pamatuji si tajemné dopisy

Poté, co jsem se dozvěděla pravdu, jsem si najednou vybavila záhadné momenty z mého dětství. Občas přišla babička a mámě tajně podstrčila nějaký dopis. Ta s ním hned utíkala do pokoje, a když se vrátila, měla vždy uplakané oči.

Už tehdy jsem něco tušila

Jednou, to už jsem byla starší, jsem ji slyšela v pokoji hlasitě naříkat. Babička stála u dveří a neodvážila se tam vstoupit. Chtěla jsem zjistit, co se děje, ale zarazila mě.

Už tehdy jsem tušila, že babička s mámou přede mnou skrývají nějaké tajemství, ale neměla jsem šanci zjistit, oč jde.

Odešel příliš brzy

Přešly roky, já dokončila školu, šla jsem do zaměstnání, vdala se a narodila se mi dcera. V té době začal haprovat se zdravím můj milovaný tatínek. Vnučky, kterou nesmírně miloval, si už moc neužil. Zemřel, když jí byly dva roky.

Brzy nato se rozstonala i máma a já jsem si ji vzala k sobě domů. Konečně jsme si byly trochu blíž. Maminka se těšila s vnučkou i malým Jozífkem, který k ní ještě přibyl.

Potřebovala se svěřit

Bohužel se její stav neustále zhoršoval. Rakovina, přes veškerou léčbu, pokračovala a lékaři i já jsme byli bezmocní. Jednou, po další kontrole, která potvrdila, že mnoho času už nezbývá, si mě máma zavolala.

Seděla v křesílku vedle postele a neznatelně se třásla. „Musím ti říct moc důležité věci. Posaď se, prosím.“ Začala vážným, trochu přeskakujícím hlasem. Vylekalo mě to a poslušně jsem si sedla na židli. Netušila jsem, co mi chce říct.

Napadala mne spousta věcí, spíš jsem si je přiřazovala k jejímu zdravotnímu stavu. To, co mi nakonec sdělila, mi vyrazilo dech.

Čekal mě neuvěřitelný šok

Pomalu se přede mnou začal odvíjet neuvěřitelný příběh mámina života. Bylo to o to šílenější, že já jsem byla jeho součástí. Moje maminka byla za války nasazená na práci pro Němce, jako všichni v jejím věku v tehdejším protektorátu.

Měla štěstí, díky své dobré němčině, nastoupila v kanceláři. A tam poznala Hanse. Byla to prý láska na první pohled. Bohužel samozřejmě láska zapovězená a nevhodná. Hans byl přece Němec, okupant a darebák.

Museli se skrývat

Dva roky proto svůj vztah velice pečlivě tajili a skrývali. Jedině babička o tom věděla. A ta mlčela jako hrob, jen sama umírala strachy, co se bude dít, až to praskne. Máma a Hans věděli, že blížící se konec války pro ně nenabízí šťastný konec.

Bylo to ale mnohem horší, než si uměli představit. Přestože Hans byl obyčejný úředník, žádný nacista, a k zaměstnancům se choval vždy slušně, ti se na něj na konci války vrhli jako sršni.

Nestačila mu nic říct

Máma se musela koukat, jak ho kolegové fackují, plivou po něm, kopou ho a ženou holemi do deportačního vlaku. Nestačili si říct ani slůvko. Po pár dnech navíc zjistila, že je těhotná. Čekala mě! Zatmělo se mi před očima.

Všechno v mém životě bylo najednou jinak. Já byla dítě nějakého fašouna! Myslela jsem, že se zblázním. Ale všemu ještě zdaleka nebyl konec.

Myslela, že je mrtvý

Když viděla zkrvaveného Hanse odjíždět vlakem, který prý ještě jednou napadl rozlícený dav, byla přesvědčená, že nepřežil. Na potrat jít nechtěla a přiznat, že má dítě s Němcem, to nešlo.

Našla proto Vladimíra, mého otce, a téměř ze dne na den z něj udělala tatínka. Byl to šílený tah, ale vyšel. Vladimír uvěřil, že jsem jeho dcera, a s láskou se ke mně jako otec celý život choval. Máma mu nikdy pravdu neřekla. Prý mu nechtěla ublížit.

Když mi byly asi tři roky, dostala moje matka první dopis z Německa. Hans přežil a psal mámě, jak ji miluje. Hranice se ale uzavřely a šance, že se někdy uvidí, padla.

Konečně se mi ozval

Máma mu o mně nic neřekla. Každý už žil svůj život. Dala se do pláče a já pochopila, že Hans byl její jedinou pravou láskou v životě. Po maminčině smrti jsem začala trochu pátrat a našla své dva o dost mladší nevlastní sourozence. Prvně jsme se s Hansem a Trudi potkali před třemi roky ve Frankfurtu.

Jsme jedna velká rodina

Od té doby se pravidelně navštěvujeme. Při každém setkání mám však zvláštní, trochu nepatřičný a nepopsatelný pocit. Život je prostě neskutečně zamotaný. Někdy si však říkám, že je velká škoda, že se toho maminka nedožila. Měla by radost.

Jiřina T. (78), Praha