Milana jsem moc milovala, ale děti jsem mít prostě nechtěla. Můj manžel to však nepochopil. Nakonec to všechno dopadlo tak, jak nikdo z nás nechtěl.
Přijeli za mnou z Pošty pro tebe. Že prý mě někdo hledá. A jestli prý přijdu do pořadu. Nevím, kdo by mě mohl hledat, jsem zvědavá. Takže možná přijedu. To byla moje první reakce.
Pak se mi to ale rozleželo v hlavě. Kdo mě může hledat? Žádné přátele jsem nikdy moc neměla. Co když mě hledají děti?
Svatba byla omyl
S Milanem to byla velká láska. Opravdu jsem ho milovala, přišlo nám oběma proto samozřejmé, že se vezmeme. Jenže to mělo jeden háček. Já jsem prostě nechtěla mít děti. Bylo to moje přesvědčení.
Chtěla jsem si jednak užívat život s partnerem bez věčného ohlížení se na potřeby dětí. A také jsem si myslela, že do tohoto našeho světa nemá cenu přivádět potomky. Všechno tohle jsem ale Milanovi zapomněla jaksi před svatbou říct. A to byla strašná chyba
Děti mít budeme
Milan byl z mého přiznání v šoku. On si přál velkou rodinu a najednou měl být bez ní? Dlouze jsme na toto téma debatovali. Až jsem svolila. Jedno dítě a dost. Narodila se nám Věruška. Hned jsem pochopila, že to je špatně. Chybí mi zkrátka mateřský pud.
Věrušku jsem obstarala, tak, jak bylo třeba. V tomto směru měla všechno. Ale tu pravou mateřskou lásku jsem necítila. A pak jsem v tobě, kdy jsem ještě kojila, znovu otěhotněla. Narodil se Milánek a můj muž byl blahem bez sebe.
Strašně jsem se rouhala
Byla jsem na mateřské se dvěma dětmi a místo radosti se mnou cloumala zlost. Takhle jsem si svůj život přece vůbec nepředstavovala. Milan byl celé dny v práci. Peněz jsme moc neměli. A místo mých snů o výletech s Milanem, jsem neustále jen prala plíny.
Byla jsem nerudná a moje nenálady odnášely hlavně děti. Kdo také jiný. Manžel přicházel domů pozdě. Dala jsem mu večeři, prohodila pár slov a šla spát. Byla jsem unavená a vyčerpaná a nešťastná. Jak strašně jsem se rouhala.
Bez rodiny během vteřiny
To osudné ráno nás Milan všechny vezl k lékařce na kontrolu a očkování. Byl pošmourný, podzimní den a mlha. Já seděla s dětmi na zadním sedadle. Právě jsem Věrušce utírala pusu, vždy v autě blinkala, když přišel ten šílený náraz. A tma.
Náklaďák nám nedal přednost a smetl nás ze silnice. Milan a Věruška, která mi vylítla z ruky, byli na místě mrtví. Já s Milánkem jsme skončili v nemocnici.
Dali ho do kojeňáku
Milana jsem při té havárii ochránila vlastním tělem, a tak se rychle uzdravil. Já byla ale dost potlučená a čekalo mě hned několik operací. Moji ani manželovi rodiče už nežili. Milánek proto skončil v kojeneckém ústavu.
Když jsem se konečně po půl roce léčení a rehabilitací vrátila domů, padlo moje osudové rozhodnutí. Dvouletého Milana jsem dala k adopci. Po té tragédii jsem neměla sílu vychovávat dítě bez otce. Moje vazby k němu byly velmi chabé.
Koukal na mě z obrazovky
Do televize jsem nejela. Pustila jsem si ji ale, a konečně viděla svého syna. Po třiceti šesti letech. Docela pohledný muž. Má tři děti, moje vnoučata. Také adoptivní rodiče, které prý velice miluje. Přesto by mě moc rád poznal.
Chtěl by vědět, co se tehdy stalo, že jsem ho dala pryč. Ale na to mu ani po letech úplně přesně nedokážu odpovědět.
Ivona Z. (61),Tábor